Svět podle Charlie

ladý muž, nevšední krásy, se znuděně zadíval na trio žen sedící nedaleko něj. Po očku ho pozorovaly a něco si mezi sebou špitaly. Nenáviděl ty kradmé pohledy, kterým ho odsuzovaly a hanily. Chtěly po něm pouze jediné, co jim on nemohl dát. Stačil by jediný jeho dotek a ony by nezažily slast, po které tak touží, a kterou od něj vyžadují. Ne, ony by pocítili pouze bolest, kterou kdy prožily za celičký svůj život.

Pozvedl sklenku a vypil její obsah na jeden hlt. Co tu vůbec dělal? Proč se nezvedl a někam nezmizel, jak to po každé akci udělal? Proč se sám zbytečně týral? Ušklíbl se, zastrčil pramen světlých vlasů za ucho a nalil si do sklenky další dávku tvrdého alkoholu. Poposedl, odvrátil pohled od krásek a zadíval se do plamenů plápolající v krbu. Jak dlouho už neměl sex? Osm nebo deset let? Je to už dlouhá doba, kdy ho jeho vlastní klan odsoudil do vyhnanství. A to jen proto, že málem zabil svého nejlepšího přítele, když zjistil, že má milostný poměr s jeho ženou. Proč odsoudili jeho? Podle jejich zákona měl právo se pomstít. To, ale zákon nepočítal s tím, že tím koho bude chtít zabít je samotný vůdcův syn.

Phe! Jaká to byla ironie. Dokonce si pamatuje na tu noc v baru, kdy mu ten zrádce do očí tvrdil, že ho nikdy nezradí. Neuplynul ani týden a on ho našel v posteli, jak si to rozdává s jeho vyvolenou. Byl zlostí bez sebe, když slyšel její výkřiky slasti a jeho trhaný dech. Viděl jeho světlou zadnici, jak se vznáší nad tělem ženy, která mu slíbila věčný život, lásku, děti a hlavně věrnost.

„Vincente!“

Zašeptá mu do ucha naléhavý mužský hlas. Pozvedl hlavu a zadíval se na jediného přítele, kterému dokázal od té doby uvěřit. Usmál se. Měl, Dominica opravdu rád. On jediný mu podal pomocnou ruku, když ho našel zlitého do němoty v jedné temné uličce. Nebál se jeho temného daru, kterým dokázal nevšedně ublížit. Přijímal jeho doteky. Neuhýbal, protože věděl, že mu nedokáže ublížit bez toho, aby tak ublížil sám sobě. Jemu ne! Právě z tohoto důvodu si pořídil několik párů kožených rukavic. Jenom pevná kůže dokázala zabránit přímému doteku, který byl jeho prokletím.

„Co se děje?“ zašeptal, když spatřil v jeho očích strach.

„Potřebujeme tě!“

Mladý muž přikývne, dopije sklenku, kterou položí na nedaleký stůl a zvedne se z pohodlného křesla. Tři páry ženských očí se po nich otočí a vypustí naráz z úst povzdechy zklamání. Nakonec by stejně byly zklamané. Jako tomu bylo pokaždé. S žádnou ženou nechtěl mít nic dočinění. Naposledy jim kývl na pozdrav a odkráčel po boku svého přítele pryč.

Nebyl překvapený, když ho Dominic táhl dolů do sklepení. Možná zase potřebují někoho mučit, jak to dokáže jen on. Procházeli spletitými chodbami, ozářenými pouze lampami vydávající mírné světlo. Jedna temná cela střídala druhou. Jeho zářivé oči prohledávali každý kout. Kam ho to jen Dominic vede?

Pak se jeho oči zaměřili na konec další chodby, kde se nacházela poslední cela a naproti ní márnice s pitevnou. Mladý muž si oddechl a přidal do kroku. Již zbýval poslední, když se zmateně zarazil. Cela byla prázdná, temná a nikým neobydlená. Otočil se na svého přítele a pozvedl zvědavě obočí.

„Zde, Vincente!“ zašeptá Dominic a pootevře létací dveře.

Vincent pokrčí rameny, obejde ho a vkročí dovnitř. Zarazí se nad scénou, která se mu odvíjí před očima. Na pitevním stole leží žena, nahá žena. Přivázaná za ruce a nohy pevnými proužky kůže. K ní je přitisknutý Orlando, který hašteřivě nadává a láteří. I přes svou nezvyklou sílu, nedokáže mladé tělo udržet v klidu. Žena se nepředstavitelně otřásá a dostává jeden záchvat za druhým. Právě prochází přeměnou, což by mělo procházet ve větším klidu. To, ale nevysvětluje jeho přítomnost zde. Otočí se k Dominicovi a opět pozvedne jedno dokonale tvarované obočí.

„Možná se pod tvým dotekem zklidní!“ zašeptá Dominic na vysvětlenou.

„Zbláznil ses?“ zalapá po dechu. „Spíš jí přitížím!“

„Jen to zkus! Nic jiného po tobě nechceme!“ snaží se ho přemluvit.

„Ne“ zavrtí rezolutně hlavou. „Neudělám to!“

„Sakra, Vincente!“ zavrčí unaveně Graham. „Dlouho jí už neudržíme! Tohle je druhý záchvat, který má a už trvá přes dvacet minut.“

Dvacet minut? Sakra, tak dlouho neměl záchvaty ani on. A musel uznat, že i jeho přeměna nebyla procházka růžovou zahradou. Možná by mohl zkusit do jejího těla poslat proud vnitřní síly, která by jí přivodila koma anebo přinejmenším mdloby. Opatrně k nim došel a přitom si sundával rukavici z pravé ruky.

Nemohl se jí podívat do tváře, když musel udělat to, co musel. Zbytečně jí přivodí nepříjemné vzpomínky, aby usnula nepřirozeným spánkem. Konečky prstů se dotkl odhalené paže a opatrně do ní vpustil první vlnu. Několikrát překvapeně zamrkal, když si uvědomil, že to s ní nic nedělá. Přiložil na kůži, proto celou svou dlaň. Byl to neuvěřitelný zážitek dotýkat se po dlouhé době nahé ženské kůže. Soustředil svou veškerou moc a pak to do ní napálil. Nic! Ani strnutí šíje anebo nepřestavitelné tnutí svalů. Prostě nic.

„To je neuvěřitelné!“ zašeptá překvapeně Graham.

„Mě spíš zajímá, co uděláme teď!“ zavrčí Orlando. „Nic jiného mě totiž nenapadá, pánové!“ ohlásí jim poraženecky.

„Ještě to se mnou nevzdávejte!“ zavrčí Vincent.

Odstoupí od stolu. Vysvleče druhou rukavici. Zadívá se na její tělo zakryté pouhým bílým kusem prostěradla a rozepne první knoflík u košile. V ten moment mu na rameno dopadne Dominicova ruka. Otočí hlavu a zadívá se mu do tváře. Přítel na něho překvapeně zírá. Nikdy nezažil, aby Vincentova moc selhala.

„Nech mě, ať to ještě jednou zkusím!“ zašeptá. „Možná, když na ní položím větší část své kůže, tak začne reagovat.“

Dominic souhlasně přikývne a odstoupí od něho. Vincent opatrně vysvleče košili a raději se ani nezadívá na své spolubojovníky. Nesl by špatně, kdyby viděl v jejich očích úděs, nad jizvami pokrývající jeho záda a hrudník. Což byl pozůstatek trestu, který musel podstoupit za napadení svého budoucího vůdce. Dominic zděšeně vydechl, Graham polohlasně zanadával a Orlando zavrčel.

Nevšímal si jich. Se skloněnou hlavou došel ke stolu, pokynul Orlandovi, ať mu udělá místo a odstranil prostěradlo s běsnícího těla. Stočil pohled jinam, když si uvědomil, že moc dlouho zírá zaraženě na vyvinuté ženské vnady. Nabral vzduch do plic, zavřel oči a vyhoupl se na ni. První dotek s její kůží pálil, jako kdyby se dotkl rozžhaveného železa. Přitiskl svalnatou hruď na její měkká prsa, vtiskl se klínem mezi její mírně roztažené nohy a zajal do dlaní její poskakující hlavu.

Procítěně zavzdychal. Tak dlouho! Tak zatraceně dlouho! Sklonil hlavu, ústa přitiskl na odhalený krk a usmál se. Nedokázal toto štěstí v sobě zadusit. Měl by se sám za sebe stydět. Ano, to by měl! Ta žena trpí a on by jí měl pomoci. Ne, se radovat z toho, že po dlouhé době nalehl na ženské tělo.

Žena mu zavzdychala do ucha, uvolnila se a přestala sebou házet. Opatrně se nadzvedl a zadíval se poprvé do její tváře. Zavřené oči, dlouhé tmavé řasy dopadající na bílou tvář, okrášlenou popraškem pich. Netušil, zda má ústa plná anebo tenká. Stále v nich měla kožený váček, který jí měl zabránit v tom, aby si ukousla vlastní jazyk. Opatrně odstranil pramen tmavých vlasů z čela a nevěřícně zamrkal nad malým znakem, vyobrazující zpívajícího skřivánka, na levém spánku.

„Siréna“ zašeptal.

„Siréna?“ ozval se nad ním Graham. „Co tím myslíš?“

„Ona je Siréna!“ pozvedl hlavu a zadíval se na svého vůdce. „Siréna svým hlasem vábila a usmrcovala muže. Omámila je tak, že udělali vše, co po nich žádala.“

„Já vím, co je Siréna, Vincente!“ zaprotestuje Graham. „Spíše mě zajímá, jak je možné, že něco takového ještě existuje!“

„To nevím!“ zavrtí hlavou a pohodlněji se na ni uloží. „Měl jsem dojem, že poslední žijící Siréna zemřela před stovkami let.“

„Nemluví se zde náhodou o Sirénách z Řecké mytologie, že ne?“ zeptá se zvědavě Dominic. „Protože to jsou jen báje!“

„Můj synu, velice nerad slyším, že jsi při hodinách naší historie nedával moc dobrý pozor!“ zavrčí Graham.

„Já mu to vysvětlím, Grahame!“ vloží se do toho Orlando a pak se otočí po mladém muži. „Sirény našeho druhy měly velice specifické vlastnosti, které byly dosti podobné těm mající Sirény z Řecké mytologie. Proto se jim i tak začalo říkat. Ale nenech se zmýlit můj mladý příteli, jelikož Sirény mohli být i muži.“

„Muži?“

„Ano, i muži!“ potvrdí pokývnutím hlavy. „Naši předci byli dosti překvapení, když se objevil první z jejich řad. Netušili, jak je to možné. Báli se jich, jelikož proti nim neexistoval žádný schopný protivník, který by ji dokázal udržet na uzdě. Proto je začali kontrolovat, aby se moc nerozmnožili. Zašli tak daleko, že je málem vyhubili. Ten zbytek přeživších se vzbouřil, napadl své věznitele a uprchl.“

„Po dvě staletí se ukrývali.“ zašeptá Vincent a pohladí tmavé vlasy pod svými prsty. „Rozmnožovali se a žili svým poklidným životem.“ usmál se, když žena spokojeně zavrněla a upadla do blahodárného spánku. „Vytvořili si svůj vlastní svět, který byl plný lásky a blahobytu. Protože byli i velice chytří, tak dokázali z toho mála, co měli, vytvořit neuvěřitelné bohatství.“

„To se, ale nelíbilo Stínům!“ naváže Graham a Vincent mírně ztuhne. „Toužili si přivlastnit jejich bohatství.“

„Byli chamtivý!“ zašeptá Orlando a zadívá se na Vincenta, který odvrací tvář, při výčtu historie jeho vlastního druhu.

„Několik kmenů se proto spojilo…“pokračuje dál Graham. „…a vytvořilo neuvěřitelně silnou armádu. Mysleli si, že jejich síla, odolnost a moc, jim dopomůže k tomuto bohatství. To, ale netušili, jakou nadpřirozenou vlastností tyto Sirény oplývají. Stačila jediná noc a z více, než tisícovky dobře vycvičených vojáků, zbylo jen pár, kteří unikli před bolestivou smrtí.“

„Ti, kteří přežili, předstoupili před Kontrolní radu.“ zarecituje Orlando posměšně. „Ta byla zděšená tak, že se obrátila, na Temnou strnu, která jim jediná mohla pomoci.“

„Na koho přesně z nich se obrátili?“ zašeptá zvědavě Dominic, když Orlando ustane v půlce vyprávění.

„Noční stvoření“ zašeptá odpudivě Graham a odfrkne si.

„Ty máš na mysli ty krvelačné bestie?“ zděsí se Dominic.

„Ano“ pokývá hlavou a zadívá se do jeho tváře. „Oni jediný dokázali odolat jejich vábení a hlasu, který ostatním přivodil zkázu. Krev Sirén je omámila tak, že po vyhlazení jednoho klanu začali stopovat další a další. Až přežilo jen pár z nich, schovávající se mezi obyčejnými smrtelnými lidmi. Poslední zmínka o Siréně se datuje do doby před dvěma stovkami let, jak už se zmínil tady Vincent.“ pokýval na bojovníka, který stále ležel na dívce a okouzleně zíral do její tváře. „Byla nejstarší žijící Sirénou, která byla natolik chytrá, že vyhledala útočiště u svých nepřátel. U Kontrolní rady.“

„A teď tu máme jednu nově zrozenou.“ zašeptá uctivě Dominic.

„Ano a je naší povinností to oznámit Kontrolní radě.“ zašeptá znechuceně Graham.

„Proč?“ zděsí se Dominic. „To jí nemůžeme někam ukrýt a ochránit jí?“

„Ne, můj synu!“ zakroutí hlavou Graham. „Musíme jí nahlásit! I my se musíme řídit pravidly, která byla sepsána za dávných časů.“

„Do prdele!“ zavrčí Dominic a opět si projede hnědé vlasy prsty.

„Moje řeč!“ pronese Orlando.

Vincent se lehounce nadzvedne a žena mírně huhlavě zaprotestuje, když její tělo mírně zabrní. Ještě nenastal čas, kdy by jí mohl opustit. Být jí tak blízko, dotýkat se jejího těla, bylo pro něj čirým utrpením. Opět se k ní přitiskl a zabořil nos do jejích vlasů. Voněla po vanilce a dešti. Dokonalá symfonie vůní. Konečky prstů přejel přes saténovou kůži na krku a tiše zasténal. Orlando se k němu naklonil a zavrčel do ucha, že ho tu s ní nechají o samotě. Pozvedl jen oči a zamračil se na něho. Nemůže s tou ženou zůstat sám!