Svět podle Charlie

Dvacátá tretí kapitola

va měsíce utekli, jako voda. Za tu dobu jsem se toho dozvěděla a hlavně naučila. Se Sévou jsme každý den nacházely něco nového, něco jedinečného, co nás dokázalo ještě více sblížit. Nejen, že jsme si mohly číst navzájem myšlenky, my jsme se cítily i na dálku. Věděly jsme, co ta druhá dělá a jak se cítí, i když jsem byla každá na opačných místech Lambordie.

Velice jsem se za tu dobu také sblížila s Naurutou, která mi nahradila mou vlastní matku. Kdybych k sobě byla úplně upřímná, tak můžu s jistotou tvrdit, že mi byla bližší než moje matka. Nauruta brala ohledy na mé pocity, dokázala mi dodat sebevědomí. Když jsem něco zkazila, tak jen řekla „To nic květinko, zkusíš to příště!“ a za to jsem jí byla velice vděčná.

Séva se jí z nějakého důvodu bála. Respektovala jí, ale nedokázala před ní ukázat svou vlastní osobnost. Tu, kterou jsem znala a milovala. Nauruta se k ní chovala velice mile, dokonce lépe, než ke svým dvěma vlastním dcerám. Když jsem se Sévy zeptala, proč se Nauruty tolik bojí, tak odpověděla, že neví. Prostě to tak cítí! Co jsem jí na to měla říct? Nemohla jsem jí pomoci, aby se zbavila svého strachu, když nevíme příčinu.

Pak tu samozřejmě byly ty dvě. Nechovaly se k nám nikterak zle, prostě si nás nevšímaly. Jiným slovem se jejich chování, ani popsat nedalo. Nauruta tvrdila, že se připravují na své zasvěcení. Což znamenalo, že už si vybraly své samce a čekají jen na tu správnou dobu, kdy se budou moci přestěhovat do nového domova.

A co udatní bojovníci? Tak ty jsem po celou tu dobu neviděla. Nautura jim zakázala chodit do jejího Bílého paláce a nechtěla se s nimi vidět až do doby než uplynou dva úplňky. V této zemi to znamenalo, že budou muset počkat dva měsíce, než budou moci znova vidět svou matku a své sestry. Zeptala jsem se Nautury, zda jí její synové nechybí a ona jen zakroutila hlavou a dál pokračovala v kartáčování hřívy své bílé klisny.

Dva úplňky už nastaly a my je budeme mít možnost znovu vidět. Přála bych si s celého srdce, abych je už v životě neuviděla. Ale byly jsme společnicemi jejich matky, které musejí dbát svých povinností. Naší hlavní povinností je, že musíme vždy stát po jejím boku, když vyjde mimo zdi Bílého paláce. A jelikož do Bílého paláce není povoleno, aby muž vešel, tak bude muset jít Nauruta za nimi a my budeme muset jít s ní. Už nás informovala, že koncem tohoto týdne, je i se svými společnicemi pozvána na honosnou večeři do Černého hradu.

Naše připomínky, že ženy do Černého hradu nemají přístup, nebrala na vědomí a jen mávla svou malou rukou. Asi si upíři moc nepotrpí na konvence, kterými se řídí naše společnost. Není to, ale naše starost. Pokud si přeje sejít se svými syny v Černém hradu, tak je to pouze její rozhodnutí, které my nikterak neovlivníme. Pouze jí můžeme upozornit na dané skutečnosti a ona se pak rozhodne, jakým způsobem uskutečnit své rozhodnutí. Byla matka krále, která měla velice velké kompetence, proto se nemusela ohlížet na ostatní a jednat podle sebe.

Celý zbytek týdne jsme se připravovaly. Nauruta a její dcery se snažily udělat dojem na své nové poddané a tak si nechaly od Univerzit ušít nové šaty, podle našeho stylu. Jelikož se jim naše šaty velice zalíbily a chtěly je mít také. Já a Séva jsme zase nabíraly nové síly, abychom se dokázaly ubránit našim pocitům, které v nás ti dva vyvolávaly. Vím, že jsem tvrdila, že jsem vůči Bleskovu kouzlu a vábení imunní, ale nebylo tak úplná pravda.

Přiznávám se, že se mi o tom upírovi zdá. Pokaždé když zavřu své oči, vidím jeho tvář, jeho rty a hlavně ty jeho kouzelné oči. Na kůži cítím jeho doteky a jeho tesáky zajíždějící do mého masa. Probudím se vždy vyděšená, ale i vzrušená. Což mi moc odvahy, stoupnout si před něho, nedodává. Snažím se ho vypudit se své mysli i snů, ale nejde to. Nepomáhá ani myšlenka, že Séva bojuje s tím samým, co já. Když se nezabývám svými problémy a nahlédnu do jejích myšlenek, tak zahlédnu velkého blonďatého obra.

Už za pár minut se dozvím pravdu. Už jen pár minut nám zbývá, než vstoupíme na kamenný břeh u Černého hradu. Zhluboka se nadechnu a přijmu nabízenou pomoc od muže, který to má asi v popisu práce. Stojím tam a dívám se na tmavé obrysy velkého stavení, vedle mě se postaví Séva, která mě popadne za ruku a pořádně jí stiskne. Vím, že si dělá starosti a proto jí její stisk opětuju.

Podívám se na Nauturu, která právě vystupovala s gondoly. Její šaty zazářily a já musela obdivovat, jak jí to nové oblečení sluší. Šaty tmavomodré barvy jí krásně splývají po oblém těle, vlasy zapletené do složitého účesu, který bych nikdy nemohla nosit. Několik pramínků spočívalo na jejím rameni a klesali až k jejímu štíhlému pasu. Její dcery byly také krásné, ale ne tolik jako ona. Na své šaty zvolily pastelové barvy. Gwynet měla světle modré, ladící k jejím pomněnkovým očím a Harmonia růžové, které zvýrazňovaly barvu její pleti. Já se Sévou jsme byly oblečené do svých obvyklých barev. Zlatavé Séviny šaty, ušité tak, aby dodávaly její postavě větší éteričnost a něžnost. Říkala, že tuto barvu jí zvolil sám otec při jejím narození. Prý vypadala, jako slunce, které svolilo pobývat mezi Greinorni.

Mé se honosily stříbrem a paprsky z měsíční oblohy. Séva nedala jinak. Když jsem si chtěla vyzkoušet šaty i z jiné látky, rezolutně to zamítla a řekla, že ke zlaté se nejvíce hodí stříbrná. Líbila se mi představa, že mám něco, co je jenom mé. A stříbrná barva se stala mou doménou. Žádná žena z Bílého paláce tuto látku nenosila, byla určena pro mé účely. Dokonce i upírské ženy to vzaly na vědomí. Stala se ze mě stříbrná princezna. Ano, zní to, jako kdybych byla v nějaké pohádce. Ale pravdou bylo, že Séva byla princeznou a jelikož jsem se stala její sestrou, stala jsem se jí také. Otřesená fráze, ale pohladila mě na duši. Vždyť každá malá holka si přála stát se princeznou, i když já takové touhy nikdy nemívala.

U vchodu, nás přivítali strážci, kteří převzali naše večerní pláště, a my mohly vstoupit do útrob velkého hradu. V pozadí začala hrát tichá melodie, která mi připadala něčím známá. Flétna, loutna a bubny dodávali tomuto prostředí potřebný lesk. Dveře se před námi samy otevíraly a zase zavíraly. Bylo to opravdu kouzelně vymyšlené.

Potom se před námi otevřely poslední dveře a my jsme se ocitly na jejich prahu. Místnost, která se za nimi skrývala, byla prostorná a světlá. Všude hořely plameny svíček, rozestavených tak, aby to dodávalo na romantice. Stál tu veliký stůl, prostřený pro sedm osob. Na něm stály karafy s červenou tekutinou, ohřívané na malých plamínkách. Věděla jsem, že ta tekutina je krev.

Musím se zmínit také, o skutečnosti, kterou jsem vypátrala před necelým měsícem. Ženy, tedy mám na mysli upírky, se v tomto století živily neobvyklým způsobem. Pily krev pouze s pohárů, které jim dolévali jejich sloužící. Divila jsem se proč tomu tak je, ale záhy jsem na to přišla. Tyto upírky, byly jiné než ty, které znám já. Neměly totiž své vlastní tesáky, byly odkázané na své dárce, kteří jim dobrovolně dávali svou krev. I já jsem několikrát svou krev darovala, protože jsem chtěla udělat Nautuře radost.

„Ach, chtějí si nás udobřit!“promluvila Nautura.

„Já si myslím, že si chtějí udobřit hlavně Vás!“ozvala se Séva.

Její odpověď mě mile překvapila. Nikdy jsem nevěděla, že to v sobě vůbec má. Usmála jsem se na ní a pokývala hrdě hlavou. Ale její pohled byl upřený na dveře, které se právě v ten moment otevřely. Také jsem se zadívala tím směrem a zalapala po dechu. Už jsem zapomněla, jakou jsou nádherní. Hrom, pravím jménem Hamisch Salvador Uctívaný, měl na sobě světle žluté, upnuté kalhoty a bílou rozevlátou košili. Vlasy měl svázané do culíku, převázané bílou stuhou. Muž se stuhou? Cítila jsem, jak mi cukají koutky úst.

Pak mi, ale pohled dopadl na Bleska. Gregory Desmond Požehnaný, byl celý v černém. Černá saténová košile, pošitá modrou nití, která zvýrazňovala barvu jeho očí. Polkla jsem, když jsem zahlédla, že je rozepnutá až k jeho pupíku. Kalhoty s jutty, také černé, pevně připnuté na mohutná stehna, jako kdyby to byla jeho druhá kůže. Na nahou měl své typické boty. Kožené vysoké holinky, které dosahovaly až nad jeho kolena. Ani dýka zasunutá do nich nechyběla.

Oči se mi samovolně vrátily k jeho obličeji, který byl obrácen na matku, mířící k nim. Když přistoupila, objal jí a políbil ji na světlou tvář. Stoupl si tak, že jsem ho měla z profilu. Jeho černé vlasy měl spletené do copu. Po chvíli jsem si všimla, že do nich má zapletenou stříbrnou stuhu, na konci obmotanou, až nebyl vidět ani jeden vlásek. Tato bambulka mu narážela do krásně tvarovaného pozadí, při každém malém pohybu. Byla jsem jí fascinovaná!

„Můžeme, zasednou ke stolu, mé děti!“

Ta věta mě dala do pohybu. Přistoupila jsem ke stolu a chtěla si sednout, když mě někdo vzal hrubě za paži a obrátil mě k nejodlehlejšímu místu. Stála tam osamělá židle a na stole osamělý talíř s pohárem. Sakra, připadala jsem si, jako kdybych měla sedět na hanbě. Nic jsem, ale neřekla a splnila němý příkaz.

Pomalu odsunula židli a usadila se, tak vznešeně, jak jen to šlo. Sklonila jsem hlavu. Nechtěla jsem, aby každý zahlédl mé ponížení, zračící se na mé tváři. Za tohle mi zaplatíš, Blesku! Přisahala jsem v duchu, sama sobě. Věděla jsem, že tento příkaz nařídil sám ctnostný Požehnaný. Jen jeho příkazy, jsou nezměnitelné. Nautura se pokoušela tento rozkaz obejít, pokynula jednomu sluhovi, aby židli přinesl blíž k nim, nejdříve se zadíval na svého pána a pak omluvně zakroutil hlavou. Tak jsem se mohla ujistit, že tento rozkaz pochází přímo od něho.

V hlavě se mi začal rodit plán, který ho tak znemožní, že se bude bát vyjít na veřejnost. Neprošla jsem si v dětství tolika trapnostmi, abych na ty chvíle zapomněla a nikdy v životě to nepoužila. Moji bratři mě naučili, jak se mám bránit. A teď nastala chvíle, kdy musím přejít do útoku. Pozvedla jsem trošku hlavu a zahleděla se na skupinku lidí, kteří seděli na konci jídelního stolu. Byli v živé konverzaci a mě si vůbec nevšímali. Vlastně jen Séva sem, tam obrátila hlavu mým směrem. V jejích očích se objevila lítost.

Nestála jsem o ničí lítost, ve mně klíčila zloba, která byla obrácená proti jedinému tvorovi z této místnosti. Ta osoba, která se právě něčemu hlasitě smála a živě konverzovala se svým bratrem a matkou. Myslí si snad, že nevidím ty jeho postranní pohledy, které hází mým směrem? Ne, nedopřeju mu to potěšení ukázat mu, jak velice poranil mojí pýchu.

Jestli si myslí, že mě uvidí poraženou a poníženou, tak to se plete. Když se znovu podíval mým směrem, pozvedla jsem pohár s červeným vínem a připila mu. Už se na jeho tváři nezračil úsměv. Ne, jeho rty vytvořily úzkou linku a obočí se mu pochmurně nakrčilo. Hm, myslím, že jsem ho právě porazila jeho vlastními zbraněmi. Nemohla jsem uvěřit, že stačilo tak málo! Možná ještě není ten správný čas přejít do útoku. Ne, já si počkám, co dalšího na mě nastrojí.

Budu si zapisovat každou věrolomnost, která mě postihne a pak mu to vrátím i s úroky. Nejsem žádná slabá slečinka, která se lekne každé maličkosti, která se jí připlete do cesty. Usmála jsem se pod nosem, když jsem si vzpomněla na Nauru a její varování před synovým vábením. Zdá se, že Blesk se rozhodl jednat jinak a rovnou přešel k tomu ubližování.

Večeře ubíhala pomalu. Jídlo, které mi naservírovali, nevypadalo vůbec vábně a chutnalo ještě hůř. To bude asi další věrolomnost místního pána. Zahlédla jsem jeho pohled, když jídlo přinášeli a jeho úšklebek, když jsem poprvé spatřila obsah svého talíře. Nejdříve jsem si myslela, že si užívá pohled na mou osamělost, ale teď jsem věděla, že se bavil tím, co přijde. Pomalu jsem pozvedla vidličku a zavřela oči, když to jídlo dopadlo na můj vytříbený jazýček. Polka jsem a snažila se zatvářit, že je to ten nejlepší kousek masa, který jsem kdy jedla. Po každém dalším soustu jsem své grimasy ovládala lépe. Znovu se mi podařilo porazit ho. Ale za jakou cenu? Můj žaludek byl velice citlivý a na všechno hned reagoval. Čekala mě noc plná nepříjemností. Další tlustá čára do mého pomyslného seznamu. Svou pomstu si určitě vychutnám, víc než toto odporné jídlo.

Celou cestu zpátky se mi Nauruta  omlouvala za synovo nepřístojné chování. Několikrát jsem jí ubezpečovala, že je všechno v nejlepším pořádku. Až když jsme vkročily do Bílého paláce, sem jí konečně přesvědčila. Opustila nás s úsměvem na tváři a s přáním krásných snů.

Zapadly jsme do svého pokoje a hned na to, to začalo. Ukrutné křeče, které mě dokázali dostat do kolen. Hlava skloněná nad záchodovou mísou a studený pot řinoucí se z mého čela. Séva u mě proseděla celý den a přikládala mi studené obklady. Stále do kola opakovala, že je divné mít takové bolesti. A jak je možné, že mi je z toho jídla, tak špatně, když jí nic není. Nedokázala jsem jí říct, že já jsem měla něco jiného než oni. Svalovala jsem vinu na to, že za to můžou mé ženské potíže, které jsem v tu dobu měla. Uvěřila mi, ale stále kroutila nevěřícně hlavou.

Boj s mým žaludkem ustal, až když zapadla obě dvě slunce. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout a konečně ulehnout do postele a spát. Nestačila jsem zavřít ani oči, když do našeho pokoje vkráčela Nauruta a zpěvavým hláskem nám oznamovala, že nás její synové zvou na divadelní představení, které připravili jejich nový sloužící na uvítanou.

Zasténala jsem nad představou, jak budu muset někde sedět a přečkat amatéry, kteří se snaží okouzlit své pány. Chtělo se mi tolik spát a být v klidu. Ale jelikož patřím do Naurutiny společnosti musím překonat svou ospalost a začít se spokojené usmívat.

Séva mi pomohla do svátečních šatů, skládajících se s dlouhých stříbrných šatů splývajících po těle, jako vodopád. S rukávy tak širokými, že by mohly být sukněmi. A vlečkou, která se za mnou táhla půl metru. Když jsem nadnesla námitku, že takové šaty nejsou vhodné pro tuto příležitost, uťala mě. Prý musím mít stejné šaty, jako ona. A ona se rozhodla pro tyto šaty, žádné jiné nechtěla.

Jen u vlasů jsem si prosadila svou. Séva chtěla, abychom je měli rozpuštěné, ale to jsem rezolutně odmítla. Cítila jsem se po tom dnu celá špinavá a lepkavá. Mé vlasy ztratily svůj původní lesk. Nakonec svolila s tím, že je budu mít spletené do okrasného copu, ozdobeného stříbrnou síťkou. Konečný výsledek byl ucházející, ale stejně jsem to nebyla já.

Pohupování gondoly mi připomínalo houpačku, na které jsem seděla, a bratři mě stále dokola vyhazovali do výše. Ječela jsem na ně, aby mě už pustili, ale oni ne. Stále mě houpali sem a tam. Udělalo se mi opravdu špatně. Zavřela jsem oči a nabrala čerství vzduch skrz svůj nos. Zaplavila mě příjemná vůně vody a teplého letního počasí. Už jsem zase nabrala sílu.

V doku nás přivítali samotní hradní páni. Usmívali se od ucha k uchu. Všem dámám pomohly na břeh a přitom s nimi mírně flirtovali. Séva se začervenala, když jí Hamisch zašeptal něco do ucha. Já jediná jsem stála na té gondole a čekala, až si mě také všimnou. Gregory se otočil a naklonil se ke mně. Když jsem chtěla přijmout jeho nabízenou ruku, uhnul a převzal od převozníka matčin sametový plášť. Zaskřípala jsem zuby, jelikož jsem pochopila, že si budu muset pomoct sama.

Pozvedla si dlouhé sukně a zkoumala, jak vylézt s té pohupující věci. Nebít ochotného muže stojícího za mnou, tak bych tam zůstala stát, až do teď. Poděkovala jsem mu úklonou hlavy a spěchala za odcházející společností. Přišla jsem pozdě, všichni už byli usazení a zkoumali scénu před sebou. Ať jsem se dívala z jedné strany na druhou, nezahlédla jsem již žádné prázdné místo.

„Cítím tvou nespokojenost, sestro!“ozval se mi v hlavě Sévin hlas.

„Ty bys byla spokojená, když nemáš místo kam se posadit?“

„V zadu jsem zahlédla ještě jedno volné křeslo!“

Zadívala jsem se do tmavého kouta. Ano, stála tam jedna jediná židle. Vypadala velice nepohodlně. Ach, sakra! Nedalo se nic dělat. Představení začne každou chvíli a já nechci vyrušovat, bylo by to velice nevychované. Zamířila jsem k té věci a zkusila, zda mě to udrží. Byla pevně vyrobená, ale určitě nesloužila k dlouhému sezení. Neměla ani polštářek. Nabrala jsem své šaty a nacpala je pod sebe, alespoň k něčemu jsou dobré. Nebylo to sice to na, co jsem zvyklá, ale mohlo by to být ještě horší. V mém břiše zakručelo, čímž mi chtělo připomenout, že je prázdné. Zhodnotila jsem svou situaci. Sedím na velice nepohodlné židli, která mě tlačí do zad a do pozadí. Mám ukrutný hlad a jsem nevyspalá. Nevypadá to semnou vůbec růžově.

Opona se skřípavě zvedla, což mě donutilo podívat se na jeviště. Neviděla jsem vůbec nic, jen hlavy osob před sebou. Hm, to bude zajímavé představení! Snad bych si zatím mohla zdřímnout. Několik minut jsem hledala pohodlnější pozici, ale žádnou jsem nenašla. Takže jsem se vzdala i svého úmyslu spát. Tělo mě začalo brnět a dásně v ústech nepříjemně bolet. Asi jsem si je musela podráždit tím vyprazdňováním obsahu svého žaludku.

Po pár chvílích se mi začali dělat mžitky před očima. Hlava vysílala nepříjemné pocity do zbytku mého těla. Musela jsem jít ven a nadýchat se čerstvého vzduchu, nebo omdlím. Nikdy před tím jsem neomdlela, ale teď jsem cítila, že se k tomu blížím. Snažila jsem se postavit, ale neudržela jsem se na nohách a znovu si kecla na zadek. Několik minut jsem nabírala sílu a zkusila to znovu s tím, že jsem se držela všeho možného, co jsem měla poblíž.

Nakonec se mi to podařilo a já se pomalým krokem loudala k východu. Připadala jsem si, jako nějaká stařenka, která nedokáže ovládat své tělo. Dělala jsem krok za krokem, přidržovala se zdi a modlila se, ať dojdu ven a nezhroutím se před všemi v sále. Nikdo si mě nevšímal, což jsem v tuto chvíli ocenila. Jen pár sekund a já si mohla úlevně vydechnout.

Mou zpocenou tvář ovál mírní větříček. Usedla jsem na lavičku, která byla nejblíže k vchodu do zahrady. Konečně jsem mohla zavřít oči a opřít si hlavu o zeď. Má spokojenost však netrvala dlouho. Znovu se mi ozvalo břicho, ale tentokrát bylo kručení výraznější a delší. Pak přišla bolest, která mě zchodila ze sedačky a donutila mě se schoulit do klubíčka.

S mým tělem se něco dělo. Na zadní a levé straně krku jsem ucítila nepříjemné šimrání. Nutkání se tam podrbat bylo tak velké, až jsem to nevydržela a učinila tak. Neviděla jsem a neslyšela jsem ženu, která ke mně přistoupila. Ale cítila jsem její dotek, když se mi pokoušela pomoci. Ach, ta její dlaň byla tak krásně studená, přitulila jsem k ní a ucítila opojnou vůni. Žena vyjekla a odběhla. Ne, to ne! Prosím zůstaň tu semnou! Ale ona mě neslyšela, jelikož jsem neměla ani sílu na ní promluvit a jen jsem to vykřikla ve svém nitru.

Ta samota, která mě prostoupila, mě tolik rmoutila. Nechtěla jsem být sama a ani volání Sévy nezabíralo. Jako, kdyby mě vůbec neslyšela, necítila mé pocity a ani bolest, kterou jsem právě pociťovala. Někdo se dotkl mé tváře. Sévo! Ne, to není Séva! Její vůně je jiná. Ta osoba, byla žena. Žena, která mě před několika okamžiky opustila. Proč se vrátila?

Mého rtu se dotkl okraj poháru a já si v ten moment uvědomila, že mám ukrutnou žízeň. Jelikož jsem pohár nedokázala uchopit, spoléhala jsem na ženu, která mi ho přidržovala. Naklonila jsem hlavu a poprvé se zhluboka nadechla. Tu chuť já neznám! Je to, tak slaďoučké a ještě teplé! Bylo to podobné sirupu, který jsem pila, jako malá holka. Ale chuť byla jiná!

Pak mi došlo, co to vlastně piju. To je krev! Ta žena mi dala napít krve. Ale já nejsem upír! Chtěla jsem na tu ženu křičet. Nakonec jsem si to, ale rozmyslela. Ta lahodná chuť a vůně! Tomu se nedalo odolat. Vypila jsem celý pohár, ale stejně jsem měla stále hlad.

Otevřela jsem oči a zahleděla se na ní. Byla drobná a nevýrazná. Usmívala se na mě, ale poté sklopila hlavu, jako kdyby byl hřích se na mě koukat.

„Děkuju!“

„Och, nemusíte mi děkovat, má paní! Nemáte ještě hlad? Jste velice zesláblá! Neměla byste tolik zanedbávat své potřeby! Ne, tím jsem nechtěla nic naznačit!“

Sklonila hlavu a očekávala trest, za to, jak se mnou mluvila. Konečky prstů jsem se dotkla její ruky a pohladila jí. Žena pozvedla hlavu a zadívala se mi do očí. Usmála jsem se. Byla mi velice sympatická a byla jsem jí vděčná za její ochotu a starost.

„Jsi velice laskavá! Nevadilo by ti…“nedokázala jsem jí požádat o další krev.

„Ach, vy chcete určitě ještě krev. Musíte být velice hladná! Pokud tady počkáte, donesu vám ještě nějakou!“

S tím odběhla, až se za ní sukně zavířila. Do mého těla se navracela síla a klid. Usmála jsem se, protože jsem již necítila žádnou bolest. Mých rtů se dotklo něco neobvyklého. Co to sakra…! Pozvedla jsem ruku a dotkla se… Ach, Požehnaná Sévo, děkuju! Já mám tesáky! Stala se ze mě upírka. Chtěla jsem vykřičet svou radost, do celého světa.

V tomto rozpoložení mě našla žena, když se vrátila s pořádnou lahví krve. Pohár postavila na malou zídku, nedaleko nás a pořádně ho naplnila po okraj. Pak zamířila opatrně ke mně, aby nic nevylila. Podala mi ho a já se zhluboka napila. Jelikož jsem už neměla takovou žízeň, pila jsem pomalu a vychutnávala si každý doušek. Žena zatím postavila láhev na hořák, aby udržela krev ve správné teplotě. Ach, jak já jsem jí byla vděčná.

„Posaď se ke mně a dělej mi společnost, prosím!“požádala jsem jí.

„Ale, paní! To já nesmím! Jste jedna z vyvolených! Nemám právo sedět vedle vás! Kdyby nás někdo uviděl, tak bych…“

„No, ale já nikoho nevidím!“přerušila jsem jí. „Můžeš se klidně posadit!“

Žena se opatrně rozhlédla kolem nás a pak se konečně posadila. Natočila jsem se k ní čelem a pozorně si jí prohlédla. Nebyla krásná, ale její duše se za krásnou považovat dala. Měla klasické rysy, které mají snad každé obyčejné ženy. Rovný nos, malá ústa. Oči a vlasy téže hnědé nevýrazné barvy. Oděná byla do šedivých šatů, což byl stejnokroj zdejšího služebnictva.

„Jak se jmenuješ?“začala jsem s ní rozhovor.

„Já jsem Inka! Tvá oddaná služebnice!“

Najednou mě něco napadlo. Inka, vypadala velice slušně a určitě dokáže udržet tajemství. O tom, že se ze mě stala upírka, se nesměl nikdo dozvědět. Snad pouze Séva, ale ta to neřekne živé duši, pokud jí o to požádám. Ne, bude vážně nejlepší, když to prozatím uchováme v tajnosti.

„Tak tedy Inko! Já chtěla bych se tě na něco zeptat!“

„Ano, má paní! Ptej se na, co chceš! Odpovím ti, jak nejlépe dokážu!“

„Dokážeš uchovat tajemství?“

„Och, ano! Má paní!“

To „Má paní“ mě už vážně začalo pořádně štvát. Poposedla jsem si a znovu upila z poháru. Jak jí mám požádat, aby pro mě začala pracovat a postarala se o mé základní potřeby. Pokud budu muset pít krev, což asi budu muset, abych se udržela v kondici. Musím mít někoho, kdo se o to dokáže postarat. A ona se už výborně osvědčila.

„Co kdybych tě požádala, aby ses stala mou osobní služkou?“

„Och, to by bylo výborné, má paní! Budu plnit každé vaše přáni, ještě před tím než si o to sama řeknete.“

„Ne, to nemusíš! Jen bys mi musela být velice oddaná! Musela bys má tajemství střežit, jako oko v hlavě! Dokázala bys to?“

„Určitě, má paní!“přitom sklonila uctivě hlavu.

„Dobrá! Tímto okamžikem se stáváš mou osobní komornou! Už nebudeš muset poslouchat jiné příkazy, než ty moje. Nikomu jinému než mě, nebudeš odpovědná.“

„Ale, co, když mi dá příkaz některý z našich pánů, anebo jejich královská matka?“

„Ano, ty budeš muset poslechnout! Ale jen u těch základních povinností. Jako je například nalití vína do poháru. Jen o něco tě musím poprosit!“

„Ano, má paní! Splním vše, co si žádáte!“

„Nesmíš za žádných okolností povědět, co jsi dnes zde viděla. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem upírka.“

„Ale, paní! Vždyť vy jste upírka! To už každý určitě ví.“

„Inko, prozradím ti tajemství! Jedno z tajemství, která musíš dobře střežit!“

„Ano, má paní!“

„Až do dnešního večera jsem byla pouhou duševní sestrou Sévy, dcery vašeho bývalého vladaře.“

Zajíkla se, když uslyšela, kdo jsem. Několikrát zamrkala očima a nevěřícně otevřela ústa. Za několik vteřin se vzpamatovala a začala horlivě přikyvovat. V jejích očích se objevil zvláštní lesk. Určitě byla zvědavá, jak se ze mě mohla stát upírka.

„Víš, Inko, než jsem k vám přišla a stala se Sévinou sestrou, žila jsem se svojí rodinou, která je velice zvláštní. Má matka byla jedinečná. Byla napůl upírem a napůl ženou vašeho lidu. Každé dítě, které porodila. Tím mám na mysli své bratry a sestry. Se, v určitém věku přeměnily a získali určité schopnosti, které jim dodávali jejich jedinečnost.“

„Já vám rozumím! Vy jste také prošla tou přeměnou?“

„Ano, právě před chvílí, když jsi mě tu našla ležet na zemi!“

„Ach“

„Já vím, že to zní divně, ale je to čistá pravda. Nečekala jsem, že mě to ještě postihne, jelikož mí sourozenci prošli přeměnou v době svého dospívání. Myslela jsem si, že já jediná zůstanu obyčejná! Že žádný dar nedostanu! Velice jsem tím zklamala svou matku!“

„Vy nejste obyčejná, má paní! Jste velice zvláštní a já si vás za vaši upřímnost velice cením!“

„Och, děkuji ti, Inko! Jsem ráda, že to tak cítíš! Ubezpečila jsi mě, že jsem si vybrala správně. Budeš dokonalou komornou, které můžu plně důvěřovat.“

„Já vaší důvěru nezklamu, má paní!“

 „Ještě o jedno tě poprosím. Přestaň mi říkat má paní! Když budeme v soukromí, tak mi můžeš říkat Benji. A ve společnosti mi říkej prostě jen paní, bez toho má. Velice mě to znervózňuje!“

„Ano, má…“zarazila se a zkusila to znovu „Ano, paní!“

„Teď tu s námi nikdo není, Inko! Můžeš mě oslovovat jménem.“

„Já to tedy zkusím, Benji!“

Důraz na posledním slově mě rozesmál. Dokonce i Inka se zasmála a na obličeji se jí objevil kouzelný úsměv. Věděla jsem, že si s Inkou budeme dobře rozumět. Znovu jsem jí poprosila, aby dolila mou číši a zadívala se na překrásnou noční oblohu.

„Mohu se tě na něco zeptat, Benji?“

Bylo fascinující sledovat jí, jak se pokouší přizpůsobit se nové situaci. Musela jsem si cenit její statečnosti. Její osobnost skvěle doplňovala tu mojí. Stane se z ní opravdu výtečná společnice.

„Ptej se, Inko!“

„To tetování, co máte na krku! Co má znázorňovat?“

„Já mám na krku tetování?“

„Ano, Benji! Je velice krásné! Táhne se vám od levého ucha, přes celou zadní část krku až pod vaše šaty. Je stříbrné a krásně září.“

„Ach, vážně?“

„Ano! Vy jste ho před tou proměnou neměla?“

„Ne, neměla. Asi musíš mít pravdu. To tetování je znakem mé přeměny. Mohlo mě, samotnou napadnou, že se toto stane. Vždyť po spojení se mi také objevilo nové tetování na mém břiše! A je hodně vidět?“

„Nebudu vám lhát! Září tak, až oči bolí!“

„Ach, co budu dělat?“

„Pokud vám mohu poradit, tak si rozpuste vlasy!“

„Výborný nápad!“

Hned jsem si začala bořit svůj vyumělkovaný účes. Inka nespokojeně sykla, a zabránila mi v dalším konání. Pak mi pomalu, pramínek po pramínku, začala vlasy uvolňovat a prsty své ruky pročesávat. Nakonec spokojeně prohlédla svůj výtvor. Cítila jsem se svobodně. Usmála jsem se na ní a tiše poděkovala. Ze sálu se ozvalo nadšené tleskání. Ach, Požehnaná Sévo, já bych úplně zapomněla.

„Už se musíme vrátit, Inko. Drž se u mě a stále mě měj na očích, ať se ti neztratím!“

„Ano, paní!“

Vrátila se do pozice mé služky, jako kdyby to byla její druhá kůže. Pomohla mi postavit se, sebrala veškeré vybavení, které udržovalo krev ve správné teplotě a nakonec i pohár, který jsem nechala ležet na zemi vedle lavičky. Čekala jsem, až ke mně přistoupí, abychom do sálu mohly vejít spolu. Obrátila jsem se a vyrazila do té dusné místnosti.

Séva stála uprostřed vnější haly a rozhlížela se na všechny strany. Ve tváři měla ustrašený výraz, který zmizel, když mé zahlédla. Urychleně ke mně přistoupila a objala mě. Její stisk byl pevný a trošku i bolestivý.

„Bála jsem se o tebe! Proč jsi mi neřekla, že jdeš ven?“

„Já jsem se ti snažila sdělit, ale ty jsi mě neposlouchala!“

„Ne, to není pravda, určitě bych tě slyšela, kdybys na mě promlouvala!“

„Nehádejme se! Asi jsem ti vážně neřekla, kam jdu! Byla jsem unavená a trošku se mi motala hlava. Ale teď je už všechno v pořádku!“

„Kdo je ta žena, která s tebou přišla do sálu a teď za tebou stojí?“

Na Inku jsem se ani neohlédla. Věděla jsem, že právě teď nastala ta prává chvíle, kdy budu muset říci Sévě pravdu. Nadechla jsem se a začala jí vyprávět. Několikrát zalapala po dechu. Někdy znepokojeně zasykla a stiskla mě, aby mi dala najevo svou účast. Na konci mého příběhu, se usmála a poblahopřála mi. Nadzvedla trošičku mé vlasy a zadívala se na mé tetování, které bylo ohodnocené souhlasným pousmáním se.

„Jak se vám líbilo představení, žakasy?“

Ozval se Gregory, stojící pár stop od nás. Séva rychle překryla celé mé hrdo a otočila se k němu čelem. Než jsem mohla cokoliv říct, začala mě obhajovat. Nakonec se do toho tak zapletla, že každý posluchač, který slyšel její nesouvislé brblání, nevěděl, co mu vlastně řekla. Chtělo se mi tleskat, tomu představení, které předvedla. Vycítila jsem její spokojenost s jejím výkonem.

Než mohl na to Gregory reagovat, zasáhla Nauruta. Zatleskala, aby připoutala na sebe pozornost. Pak několika slovy prohlásila, že se jí představení velice líbilo, ale že je čas jít domů. Celá ženská populace se shlukla a vyrazila k hlavním dveřím. Ještě jednou jsem se otočila a podívala se na zmateného muže stojícího uprostřed dveří.