Svět podle Charlie

Dvacátá druhá kapitola

ráskly dveře a vstoupili oni. Nevnímali nic kolem sebe a neustále mezi sebou vedli konverzaci. Séva ke mně přiskočila a schovala se mi za záda. Já nedokázala odtrhnout pohled od té podívané, když si muži začali svlékat svá brnění a oděv.

Každou část své výzbroje odhazovali na vyleštěnou podlahu. Jejich dopad na zem mi připomínali, údery hromů. Svalstvo se zalesklo a napjalo. Nejdříve se objevili nahé, mohutné hrudi, které neměli na sobě ani jediný chloupek. Zlaté a stříbrné náramky zdobící jejich paže, dopadly s cinknutím na bílý mramorový stůl.

Tmavovlasý muž se k nám otočil zády a sklonil se ke své sešněrované noze, kterou si opřel o bílou masivní lavičku. Do mého zorného pole se dostal neobvyklý obrázek, který se táhl od pravého ramene, až pod látku černých kalhot. Znázorňoval nějakou bájnou bitvu, mezi ještěrčími bytostmi a upíry. Veprostřed tohoto tetování se zaleskl velký a nádherný rudý drahokam.

Neuvěřitelné! Jak mu mohl uvíznout drahokam v kůži? Byla jsem si stoprocentně jistá, že tento kámen je součástí jeho samého. Svaly na zádech se převalili, když se shýbl k druhé noze. Jeho kožená bota dopadla za pár vteřin, vedle té druhé. Muž se znovu otočil a začal si svlékat kalhoty.

Požehnaná Sévo! Otočila jsem se k tomu představení zády, narazila jsem na Sévu, která zaujatě hleděla na blonďáka. Už se nebála, spíše z ní srčelo mírné vibrování, které mi naznačilo, že si tu podívanou užívá. Chytla jsem jí za ramena a snažila se jí otočit, ale ona se jen tak nedala. Stále se očima vracela k muži a jeho tělu. Najednou zavýskla, začervenala se a otočila se.

„Naše matka bude ráda, že se k nám konečně může připojit. Myslíš si, že se jí bude líbit ten bílý palác? Vždycky si přála mít svůj palác!“řekl dunivý hlas, patřící světlovlasému muži.

„Hm, nic bych za to nedal, kdyby až ho uvidí, prohlásila, že toto je její království!“

„A, že my se v něm musíme chovat slušně!“

„Ještě, že budeme mít tento černý hrad! Když jí dáme na srozuměnou, že nás zde nesmí rušit, tak budeme všichni spokojení!“

„To máš pravdu! Hm, to je příjemný!“zavzdychal, když se ponořil do teplé vody.

„Sévo, co budeme dělat?“

„Já nevím! Tatínek by věděl, co máme učinit!“

„Ale, tatínek tu teď s námi není! Musíme si nějak poradit samy!“nabrala jsem do plic vzduch, zaklonila hlavu a začala přemýšlet. Po chvilce jsem se rozhodla.

„Uděláme to rychle a při tom budeme myslet na rozkošná malá štěňátka!“

„Proč na štěňátka?“

„Protože jsou roztomilá a každý si je rád pohladí! Když si představíš, že hladíš je, tak ti nepřijde na mysli, že se dotýkáš nahého muže. Chápeš, mě?“

„Nemám ráda štěňátka! Já mám raději koně!“

„Tak mysli na koně!“

„Musíme si vysvléct šaty!“tato Sévina věta mě vylekala.

„Proč?“

„No, abychom si je přeci nenamočily! Víš, když jsou mokré, tak se stáhnou kolem tvého těla a ty máš pocit, že se začínáš dusit!“

„Sakra! Tak to je průser!“

„Co je to ten průvar?“

„Průser! Sprosté slovo, kterým jsem právě zhodnotila naší situaci!“

„Hm, tak to je průser!“

„A naše spodní košilky? Ty se také při nasáknutí vody stáhnout?“

„Ne, jen budou velice průhledné!“

„Ještě, že máme spodní prádlo!“

„Ehm, ehm!“

„Co je zas? Neříkej, že také budou průhledné?“

„Ne, při namočení začnou vydávat silnou a opojnou vůni!“

„Uf, ty jsi mě tedy vylekala!“

„Ještě jsem zapomněla dodat, že nás budou trošku šimrat!“

„Ne, prosím ne! Požehnaná Sévo, za co mě trestáš?“

„Já, tě za nic netrestám! A neříkej mi požehnaná!“

„Jak moc to bude šimrat?“

„No mě to vždycky donutí se pořádně smát!“

„Tak se skus nesmát příliš nahlas a stále pořád jen mysli na hříbátka! Teď se otoč, ať ti můžu rozepnout šaty!“

„Ne, to já jsem ti přeci řekla, co šaty udělají, když je namočíš! Takže se otoč ty a já tě rozepnu!“

„Žakasy, my nejsme moc trpělivý tvorové!“

Vyrušil nás z našeho soukromého vyměňování názorů, mužský hlas. Vzdala jsem to, rychle se k ní otočila zády a nechala jí, aby mi rozepnula háčky. Pak se role obrátili. Naposledy jsme se na sebe podívaly a přitom stahovaly ze svých těl sváteční šaty. Její zlaté a mé stříbrné šaty se na podlaze slily v jedno. Bílá příze našich košilek se nadula, když jsme pomalu scházely do vyhřáté vody.

V půlce bazénu (já vím, že je to vana, ale lepší název pro takovou velikost, by byl bazén) jsme se zastavily. Vyjel ze mě tichý smích, to jak se mi látka spodních kalhotek zakousla do zadních partií a pošimrala mě. Podívala jsem se na Sévu, která se kousala do rtů, aby jí nevyjel bublající smích. V koutku oka měla drobnou slzičku, její oči se leskly a já jsem tušila, že jsem na tom stejně.

„Žakasy!“

Jedno jediné slovo, pronesené zlostným barytonem, nás donutilo, abychom se daly do pohybu. Séva se vzpamatovala dřív a už zamířila k blonďatému obrovi, usazenému na kraji bazénu. Zapomněla jsem se zmínit, že bazén má na okrajích zabudované sedačky, které byly zapuštěné do jeho stěn. Zatnula jsem zuby a začala si vodou prorážet cestu k tomu černovlasému ďáblovi.

Měl zakloněnou hlavu, opřenou o okraj, kde se nacházel černý sametový polštářek se zlatými třásněmi. Oči měl zavřené a tělo uvolněné. Byla jsem od něho několik centimetrů. Z malé vytesané schránky u jeho ruky jsem vyjmula měkkou houbu, která odpočívala v misce voňavého mýdla. Ponořila jsem ji pod vodu a několikrát jí vymáchala, až se začala vytvářet bělavá pěna.

Pak jsem natáhla ruku a poprvé se dotkla jeho nahé hrudi. Přestože byla mezi mou rukou a jeho odhalenou kůží houba, cítila jsem jeho saténovou hladkost. Nevědomky jsem se k němu přisunula a nasála jeho vůni. Ach, konečně vím, odkud ta vůně, která mě omámila v sále, pochází.

Fascinovaně jsem sledovala své pohyby. Nejdříve jsem obkroužila jednu bradavku na prsních svalech, až se zhrotila a vytvořila malý hrbolek. To samé se opakovalo u druhé bradavky, kolem které se táhl modrý obrys odpočívajícího draka. Další tetování! Ten muž má snad potetované celé tělo! Sakra, mysli na štěňátka! Mysli na štěňátka! Zavřela jsem oči a vykouzlila si zmíněný obraz.

Krásná chlupatá stvoření, která dováděla v proutěném košíku. Sklonila jsem se k němu a jedno ze štěňat pohladila. Mezi tím mi houba upadla do vody, a má ruka se dotkla jeho kůže. Nevnímala jsem to, stále jsem se soustředila na chlupatou kuličku ve své náruči.

Mé prsty se dotkly jeho silného krku, velice silného a napjatého krku. Zavrčel a než jsem se nadála, přitiskl mě k sobě, odhodil mé mokré vlasy a zakousl se do mého krku. Zanaříkala jsem, už jsem nemyslela na štěňátka. Cítila jsem ho po celém těle. Jeho hruď přitisknutou k mým ňadrům, ruce obtočené kolem mého pasu a stehno spočívající mezi mými stehny.

Pramínek teplé krve pomalu stékal po mém hrdle, dotkl se bílé košilky, kterou zbarvil do ruda a pak dopadl na modrou hladinu vody. Pustil mě tak náhle, že jsem skončila pod vodou, kde jsem se pořádně nalokala. Když jsem se znovu vynořila nad hladinu, uslyšela jsem mírné ženské zasténání. Zadívala jsem se na Sévu, která zděšeně zírala na svou ruku, kde byla přisátá světlá hlava.

„Pokračuj, žakasy!“

Ten chlap má, ale náturu! Před chvilkou byl zakousnutý do mého krku a chlemtal mojí krev. A teď se chová, jako ten největší blbec na světě. Vedle mě se vynořila se zabubláním houba. Vztekle jsem jí chňapla a přistoupila k němu. Už mě nefascinoval, byla jsem vytočená na nejvyšší možnou míru. Připlácla jsem mu jí na hruď a pořádně začala drhnout. Záměrně jsem se vyhnula krku.

„Sévo! Vyhýbej se krku a jeho rukám! Ještě pět bodů a budeme vědět o všech místech, kde si jich za žádnou cenu nesmíme dotknout!“

„Hm“

Houbou jsem sjela na jeho břicho a začala ho omývat. Zamručel a než jsem se nadála, byla jsem vysazená na okraj bazénu. Popadl konec mé košilky a roztrhl jí v půlce na dva cáry. Má překrásná košilka! Serval mi jí z ramen a já se ocitla pouze ve spodním stříbrném prádle. Sklonil se k mému břichu, olízl tetování a zahryzl se.

Bolest mnou projela, jako blesk. Stiskla jsem zuby, zavřela oči a v duchu mu začala nadávat. Dost sprostě nadávat! Po další chvíli jsme se znovu ocitla ve vodě. Jeho oči se upřely do mých. Všimla jsem si jiskřiček smíchu, které obarvili jeho oči do zelena, a sem tam probleskla modrá zář. Věděl, že se snažím potlačit svůj hněv. Přitlačil mě k mokré stěně a přitiskl se ke mně.

„Ach, žakasy! Tvůj hněv mě těší!“zašeptal mi do ucha.

Jazykem olízl mou pravou hebkou tvář a pustil mě. Obešla jsem ho, vzala houbu nasáknutou mou krví a hodila jí po něm. Zalapal po dechu! Barva jeho očí se změnila do tmavě hnědé s paprsky černé barvy.  Vycenil tesáky, chytil mě za vlasy a zaklonil hrubě hlavu. Zavrčel tak, až se mi tělo otřáslo. Oplatila jsem mu jeho zavrčení! Ani jsem netušila, že dokážu takhle vrčet. Znělo lépe, než když matka vrčela na tátu, když provedl něco, co se jí velice nelíbilo.

„Ha, bratře! Myslím, že tě ta žakasy, nemá moc ráda!“začal se smát druhý muž.

„Nech toho, Hrome! Sakra, proč já musím poslouchat ty tvoje rádoby vtipné poznámky? Možná bych si měl vzít tu tvojí žakasy a ochutnat její krev! Ty by sis mohl vzít tuhle Amazonku!“

S tím mě přistrčil ke svému bratru a natahoval ruku k Sévě, která vypadala velice nezdravě. Hrklo ve mně! Pozorně si prohlédla její obličej a zaznamenala příznaky velké ztráty krve. Ten neandrtálec vypil víc, než měl. Vytrhla jsem se svírající ruce a znovu zlostně zavrčela. Moje pozornost se upnula na záchranu mé sestry.

„Myslím, že se tvá Amazonka dostala do ráže!“zaskučel, když jsem mu vrazila pěst do břicha.

„Možná jí urazilo, to že jí nechceš!“smál se černovlasí obr, až voda kolem něho začala připomínat vlnobití.

„Vás dva bych nechtěla, ani kdyby se Faunus naučil kousat!“odsekla jsem.

Séva se na mě zhroutila, když jsem jí vytrhla s upířího stisku. Přitiskla jsem si její mokré tělo k boku a přehodila přes hlavu její ruku. Zamířila jsem s ní ke schodům, kde jsem jí usadila na nejvyšší z nich.  Neviděla jsem vytřeštěné oči, které na mě se zájmem spočinuly. Byla jsem tak rozzlobená, že jsem viděla černě. Mí bratři říkávali, že když mi ztmavnou oči, až se mi ztratí černé rámování, tak je nejlepší urychleně zmizet. V tuto chvíli jsem je určitě měla úplně černé. Přestala jsem se bát, chtěla jsem někomu pořádně ublížit.

„Co sis myslel, když jsi jí málem vycucl veškerou krev z těla, ty prokletý Kréteusi!“

Dala jsem si ruce v bok a čekala na jeho odpověď. Kdybych nebyla tak naštvaná, určitě bych se smála tomu, jak začal otevírat ústa, jako nějaká ryba. Naklonila jsem hlavu a nesouhlasně zasyčela. Pak jsem si všimla lehkého ruměnce způsobeného zlobou, který mu zabarvil tvář a krk.

„Já…“nedokázal promluvit přes čelisti, které měl pevně stisknuté.

„Co já? Já jsem hňup, který neví, kdy má dost! Trotl, který se nedokáže kontrolovat! Maminčin mazánek, který si doma zapomněl dudlík!“

Nabízela jsem mu několik přirovnání. Byli to nejhorší urážky, které upír mohl slyšet. Znám je úplně všechny, protože mí bratři a někdy i otec s dědou, se v mé přítomnosti nekontrolovali a klidně si navzájem hlasitě nadávali. S lidského hlediska, jsou tyto nadávky jen malý odvárek, ale když se něco takového řekne upírovi, tak ho sakra ponížíte.

Ode dveří se ozvalo hlasité tleskání. Ztuhla jsem a hned na to se otočila za zvukem. Na prahu stály tři ženy. Dvě mladší si zakrývaly ústa, aby nebyl vidět jejich smích. Nejstarší žena, stojící uprostřed, ale takové ohledy neměla. Zaklonila hlavu a s úst jí vycházel takový smích, že by dokázal zbourat i zdi. Pak se pomalým a houpavým krokem vydala k nám.

U bazénu se zastavila a poklekla u Sévi. Zkontrolovala její puls a dech. Znechuceně zakroutila hlavou a odfrkla si. Její zájem se přemístil na muže za mými zády.

„Hrome! Copak tě tvůj otec nic nenaučil?“

„Matko, já…“

„Mlč! To dítě je skoro mrtvé! Nikdy si neber za žakasu, dívku tak mladou a drobnou! To bylo první pravidlo, které vám otec vtloukal do hlavy!“

„Ale, matko! Ta její krev….“

„Dost! Měl jsi vybírat, tak jako tvůj bratr! Podívej se na jeho žakasu! Je silná, dobře stavěná a hlavně má kuráž! Čehož si velice cením!“

Pak obrátila svůj pohled na mě. Začala jsem se červenat a pokusila se zakrýt za rukama svá prsa. Přešlápla jsem z nohy na nohu a sklonila hlavu. Zírala jsem na červenou skvrnu, která se utvářela u mého pravého boku. Krev mi tekla z rány na břichu a také z krku. Polovina mé košilky, která byla původně celá bílá, nasákla a zbarvila se do krvava ruda.

„Jak se jmenuješ?“

„Benji“ujelo mi mé rodné jméno. Pak jsem si dodala odvahy a pozvedla hlavu. Upřela jsem pohled do jejích očí a hrdě pronesla. „Benjamina Zrazená. Dcera Draifuse a Theodory Junior Zrazené. Po spojení, sestra Sévy, nejmladší dcery Vasabí země Lambordia.“

Nastalo ticho, žena na mě zírala s otevřenými ústy. Pak se jí do obličeje vrátil hněv, který obrátila proti svým synům. Nehleděla na svoje šaty a vstoupila do vody. Prošla kolem mě a zastavila se u dvou velikánů, kteří sklonili uctivě hlavy. Místností se rozlehlo první plesknutí, jak dopadla ženská ruka na mužskou tvář. Následovalo další a pak přišla rozzlobená slova.

„Vy jste zneuctili náš rod, když jste udělali z královských dcer pouhé žakasy. Podle tradic se měli stát společnicemi, buď mě, nebo vašim sestrám. Teď je vezmu sebou do svého nového domu, kam nebudou mít přístup žádní muži. Vy dva mi budete moci přijít na oči až za dva úplňky.“

S tím se otočila a vznešeně odešla. Mou osobu uchopila při chůzi okolo pasu a svým dcerám pokývla, ať se postarají o Sévu, která měla zavřené oči a opírala se o nedaleký sloupek. Než jsme vyšly s koupelny, omotaly nás huňatými osuškami, které krásně hřáli a dodávali nám tak potřebné teplo.

Kdybych měla dostatek síly, tak bych jí ráda zatleskala. Připomínala mi mojí babičku, která si také nebrala servítky. Prostě řekla, co jí slyna, na jazyk přinesla. Někdy z toho měla docela velké potíže. Přála bych si, aby se tyto dvě ženy mohly poznat. Určitě by se staly velkými kamarádkami, možná by mohly projít spojením, jako já a Séva.

Když jsem si vzpomněla na Sévu, otočila jsem mírně hlavu dozadu a zadívala se na ní. Dvě mladé ženy jí nesly mezi sebou. Hlavu měla skloněnou k hrudi, která se mírně zvedala a klesala. Byla mrtvolně bílá, její pokožka ještě více zprůhledněla, až jí byli vidět modré žíly a v nich proudící krev.

 Procházely jsme pomalu chodbami, které byli pohodlně, ale mužsky zařízeny. Na zdech vyseli výjevy z honů a různých bitev, o kterých jsem nevěděla vůbec nic. Jinak jsem na historii docela machr. Dědeček a táta, přes příkaz mé matky, mě pustili na hodiny dějepisu mých bratrů. Kde jsem se seznámila s celou historií, jak upírů, Sévinýho rodu a dokonce i lidskou. To jsem si myslela až do této doby. Teď už vím, že nic nevím!

Naše zachránkyně nás opatrně usadila do jedné z přistavěných gondol, které čekaly na to, až je někdo využije. Myslela jsem si, že si nás už nebude všímat, dokud nedorazíme do Bílého paláce. Tak to udělali muži, kteří nás přepravovali sem. Ale ona se otočila čelem ke mně a pozorně si mě prohlédla od hlavy k patě.

Také jsem jí zhodnotila. Tmavé dlouhé vlasy s pramínky světlého melíru. Pochybuji, že v tomto světě znají melír. Takže to musí být přirozený úkaz, který jí mohou závidět všechny ženy z mé doby. Postava drobná s plnými ženskými tvary. Rty úzké, které určitě podědil, její tmavovlasý syn. Právě se na mě usmívali, a proto mi nepřipadali vůbec přísné. Oči světle zelné s dlouhými tmavými řasy. Vedle jejího pravého oka zářila kapička zeleného nefritu. Nehonosila se žádným tetováním, pleť měla bezchybnou a určitě na dotek hebkou a teplou.

„Co si myslíš o mých synech?“zeptala se najednou.

„O kterém?“stále jsem měla v sobě zárodky své bojovnosti. Žena se začala smát, až se gondola mírně rozhoupala. V přátelském gestu mě poplácala po levé noze, která unikla z tepla huňatého ručníku.

„Tak začni nejdříve Hromem!“

„To je ten světlovlasí, nebo ten tmavovlasí?“dělala jsem se sebe hloupou.

„Ten, kterého si pořádně vykastrovala! Ten světlovlasí!“

„Vykastrovala?“nedokázala jsem vydržet se nesmát.

„Ano, vykastrovala! Co je na tom směšného?“přimhouřila nebezpečně oči.

„Promiňte! Nechtěla jsem vás urazit! Já si vás nesmírně vážím! Ale u nás doma, v mojí zemi, je slovo „vykastrovat“ bráno jinak!“

„A prozradíš mi, jaký význam to u vás nese?“

„Vykastrovat znamená, zbavit samce jejich chlouby.“

„Chlouby? Stále nechápu!“

„Chlouba je samcův nástroj pro tvoření potomků!“když jsem to říkala, tak jsem se strašně červenala. Bylo divné starší ženě vysvětlovat něco, co se týká mužů. Když ten, kdo to má vysvětlovat, tomu sám moc nerozumí.

„Proč byste chtěly vaše samce zbavit té chlouby? Nepřeje si snad každá žena mít svého vlastního potomka?“

„No, zde došlo zase k nedorozumění! U nás samec, znamená každý tvor mužského pohlaví, jako je například kůň nebo býk. To ty vykastrujeme, abychom měli pod kontrolou jejich chov.“

„Ach, už rozumím! Ale, jsem stále zvědavá na tvoji odpověď! Jestli si myslíš, že jsem na to zapomněla, tak se mýlíš. Jsem velice umíněná!“

„Tvůj syn Hrom je hlupák!“

„To už dávno vím! Ale, líbí se ti? Byla bys ochotna stát se jeho samicí?“

„Jestli samice znamená to, co si myslím, tak ne! Asi bych ho stáhla z kůže, kdybych ho měla doma. Je moc domýšlivý, zbrklý a neváží si ženy, která je světice!“

„Ach, správně si mého syna odhadla. Také mi to dělá starosti. Jeho chování k ženskému rodu je nepřijatelné. Snažím se ho vést tím správným směrem, ale zdá se, že jsem zatím stále jen selhávala. Ale kdyby měl samici, jako jsi ty, tak by se možná dostal do té správné úrovně!“

„Ne, on potřebuje někoho něžného a milého. Ženu, která obrousí jeho hrany a zjemní jeho chování. Kdyby takovou měl, tak by se jí snažil ochraňovat a tím by se, jak říkáte vy, dostal do té správné úrovně!“

„Takže potřebuje někoho, jako je tvá sestra?“

„Hm“zmlkla jsem, žena stále čekala na mou odpověď „Nevím, zda je Séva ta správná žena! Je velice křehká a zranitelná. Bojím se o ni, a kdyby jí někdy provedl to, co dnes, určitě bych ho byla schopná i zabít.“

„Ale, mohly bychom se o to alespoň pokusit. Zeptám se tvé sestry, co si o mém synovi myslí a pak se rozhodnu, co budeme dělat dál!“

Souhlasila jsem s jejím rozhodnutím, abychom počkaly na vhodnější chvíli. Pokud jsem si dobře zapamatovala, tak se Séva moc netajila tím, že se jí Hrom líbí. Nezamířila přímo k němu, když nás přivolali k sobě? Necítila jsem snad to jemné chvění, když se dívala na jeho nahé tělo? Možná, že její láska a něha dokážou zázraky.

„Stále zapomínáš, že jsem umíněná! Čekám na to, až mi řekneš, co si myslíš o Bleskovi!“

Sakra! A ještě jednou, sakra! Pokud jsem právě teď neudělala kardinální chybu, tak musím být úplný hňup. Vždyť znám příběh o Požehnané Sévě a jejím Bleskovi, snad nazpaměť! Sakra! To musí být vážně zlý sen! Vždyť jsem mu dala napít se své vlastní krve a nadávala mu. Budu to muset napravit, dokud je ještě čas.

„Proč mi nechceš říct, co si o něm myslíš?“vytrhl mně myšlenek její hlas.

„Já, si o něm nemyslím vůbec nic!“

„Ne, už jsi mi podrobně popsala svůj názor na Hroma! Určitě si musíš myslet také něco o Bleskovi! Nejsem hloupá a ani naivní! Jednoduše mi to sděl, nebudu se na tebe zlobit!“

„Dobrá! Tvůj syn Blesk je arogantní, neurvalý, nezralý a hlavně velice pomstychtivý! Když ho vidím, tak mám chuť začít vraždit! Nesnáším jeho puch, hnusí se mi jeho dotek a s jeho hlasu mám kopřivku.“

„Ach, moc sympatií u tebe nezískal. Jsi první žena, která se před ním neklaní a neuctívá ho, jako boha. Což je velice zajímavé! Už se těším na to, jak to bude pokračovat!“

„Žádné pokračování to mít nebude! Dnešním dnem s ním končím!“

„Ale, květinko, ty neznáš mého syna! Pokud zjistí, že mu některá žena odporuje, zaměří na ní svůj zájem.“chtěla jsem jí to říci své, ale zarazila mě pohybem ruky. „Vím, že nebudeš nakloněna jeho vábení a určitě mu i odoláš, ale on se nevzdá. To mi věř! Pokud tě nebude moci získat, tak tě začne trestat. Možná by bylo nejlepší, kdyby ses mu dobrovolně vzdala.“

„Ne to nikdy neudělám!“pronesla jsem důrazně a hrdě.

„Já, vím! Jen jsem to na tebe zkoušela. Doufám, že jsi připravená na to, co tě čeká!“

„Nemusíte se o mě bát! Měla jsem dobré učitele, kteří mě trápili, jak nejlépe uměli.“

„Učitele?“

„Své bratry! Dodávám, že své starší bratry. Kteří využili jakoukoliv příležitost mi něco udělat.“

„Cha, to známe! Mé dcery si také vytrpěly své! Že má nádherná poupátka?“

„Ano, matko!“odpověděli jednohlasně.

Ta žena mě vážně začala zajímat. Její děti jí poslouchali na slovo a chovali se k ní velice uctivě. Dokonce i takový siláci, jako jsou její synové, se před ní dokážou krotit a jsou i celkem milý. Docházelo mi, že to je snad jediná žena, ke které se nechovají, jako úplní burani. Ti pánové, by opravdu potřebovali pořádnou lekci. Ne, netvrdím, že bych měla být tou, která jim tu lekci udělí. To nechám na jejich budoucích ženuškách. Ale pokud se ke mně a mé sestře budou chovat tímto způsobem, tak na ně určitě lehce vystrčím drápky.