Svět podle Charlie

astalo nesnesitelné ticho, které bodalo do kůže, jako malé jehličky. Co jsem to pro všechny svaté udělala? A jaké to pro mě bude mít následky? Zavzdychám. Nenapadlo mě, že se budu cítit tak prázdná. Jako kdyby, mě část mě samé chyběla. Což je divné, jelikož v sobě stále cítím svou kočku, která si spokojeně spí uvnitř mě.

Nechápu, jak tohle velké drama dokázala zaspat. Zavrtím hlavou. Na tohle teď není čas. Až později budu detailně zkoumat své pocity. V tuto chvíli je důležité, že jsem to udělala! Právě jsem se svého života odstranila jediného muže, samce, na kterého jsem se mohla obrátit, pokud by se vrátila ta neznámá nemoc. Nemoc, která doprovází mé období plodnosti. Právě z tohoto důvodu nesnáším být bájným tvorem. Být panterem.

Zavřu oči. Lucas odešel, ale předtím zabodl do mého srdce ostrou dýky. Jsem tak sama. Já nechci být sama! Já nebudu sama! Ne, nemusím tu zůstávat. Vím, kam mám jít. Kde naberu dostatek sil. Ano, vrátím se domů. Vrátím se ke Kat, Percymu, Noahu a Desiree. Ti už budou vědět, co mám dělat.

„Francisco?“ zašeptá Gabrielův hlas u mého ucha.

Otočím se k němu čelem a pozvednu skloněnou hlavu. Je smutný. Poznám to podle očí, které se dívají na mou tvář. Bedlivě mě zkoumá a uklidňujícím pohybem hladí mé nahé hrdlo. Cítím, jak se mi z oka vyřinula první slza. Nemůžu brečet před svým králem! Naštvaná sama na sebe jí setřu a nadechnu se. To mi dodá sílu, abych opětovala jeho litující pohled.

„Jsem v pohodě!“ zašeptám.

„Já, vím!“ usměje se a přitáhne si mě do náruče. „Je to těžké, ale věz, že jsi udělala tu jedinou správnou věc. Nezasloužil si tě!“

„Hm“ zabroukám. „Proč to, ale tak bolí? Proč se cítím, tak prázdná?“

„To bude dobré, maličká!“ políbí mě do vlasů. „To je normální reakce na to, že jsi ho vyškrtla se svého života.“ pokývám hlavou a zabořím nos do jeho hrudi. „Až se vrátím, tak to všechno společně urovnáme. Vybereš si nové samce, kteří zaplní to prázdné místo a všechno bude zase tak, jak má být!“

Opět pouze přikývnu a přivinu se k němu. Je dobré mít oporu v někom tak silném. Cítím se v jeho náruči tak v bezpečí. Věřím mu, když říká, že bude všechno v pořádku a že se o všechno postará. Jen přečkám pár dní a budu zase v pořádku. Musím tomu věřit! Musím! Nikdo jiný mi nedal jinou naději. Jinou možnost volby.

„Gabrieli, už nastal čas.“

Zaduní mi za zády mužský hlas. Polekám se. Jak jsem jenom mohla zapomenout na ty dva muže? Na blízké přátele svého krále? Mou jedinou omluvou je skutečnost, že jsem právě učinila zásadní rozhodnutí, které ovlivní celý můj život. Sakra! Můj otec bude doopravdy naštvaný. Pokud jsem pochopila správně, tak spojení mezi DeMarcovým a Lucasovým rodem, byl pro něho velice důležitý.

„Musíme vyrazit, abychom přijeli včas na každoroční sraz!“

Ozve se další muž, který má tak hluboký hlas, že z toho až mrazí v zádech. Odtáhnu se od teplého těla a zadívám se na naše společníky. Pozorně sledují Gabriela, který mě naposledy políbí na čelo a odstoupí ode mě pár kroků vzad.

„Winstone!“ zakřičí.

V ten okamžik se otevřou dveře a v nich stojí mladý muž v livreji. Přes natažené ruce mu leží mužské oblečení, které podává svému králi. Ten je spokojeně a s pokývnutím hlavy, přebírá. Rozloží oděv, aby zkontroloval, co mu jeho komoří připravil a opět pronese polohlasně chválu na jeho dobrý vkus. Winston se s úsměvem ukloní a pozadu vyjde z místnosti.

„Hned budu zpátky!“ řekne svým přátelům a pak se obrátí na mě. „Promluvíme si, až se vrátím. A do té doby se tu chovej slušně!“

S úšklebkem souhlasně přikývnu a sleduju, jak jeho velké tělo odplouvá pryč. To už je podruhé za dnešní večer, kdy mě opustil muž. Co to v sobě mám, že si nedokážu udržet pozornost ani jediného chlapa? Jsem snad divná? Nejsem snad hodna být předmětem toužebného přání, nějakého samce? Uchechtnu se sama sobě. Odkdy trpím potřebou mít u sebe mermo-mocně nějakého muže? Vždyť já považuju mužské pokolení za neandrtálce, primitivy, kteří myslí jen na sebe! Až do dnešního dne jsem zastávala názor, že ženě je nejlépe bez muže, který by všechno jen zkomplikoval.

Zakloním hlavu a pomalu jí zakroutím. Strašně mě bolí za krkem. Možná za to může fakt, že jsem se dnes dívala do tváří tolika obrovským chlapům. No, co! Je čas, abych se vrátila domů. Jsem tak strašně unavená. Mým jediným přáním v tuto chvíli je, zalézt si do postele a konečně se pořádně prospat.

Pootočím se, pokývám hlavou a pronesu pár slov na rozloučenou. Poté se pomalým krokem vydám ke dveřím. Nereaguju na jejich rozloučení. Neprohlížím si je, i když cítím v zádech, že oni si mě moc dobře prozkoumali. Netoužím ani slyšet to, co si o mě vlastně myslí. Vím s jistotou, že až za mnou zapadnou dveře, tak si všechno řeknou. Mě je to, ale jedno! Vážně, bych se nad sebou měla zamyslet! Sakra, ta únava je neskutečná. Mám pocit, že jsem se stala malou shrbenou stařenkou. Všechny kosti v těle mě bolí, každý sval protestuje proti nepatrnému pohybu, který udělám, abych se dostala tam, kam chci.

„Francisco!“

Zaduní otcův hlas, když vstoupím do prostorné haly této noblesní vily. Znaveně a poraženecky znovu zavzdychám. Tuším, že pohodlná postel a vytoužený spánek, musejí ještě počkat.

„Ano, otče?“

Pozvednu hlavu a zanaříkám. Tohle vážně bude něco! Přede mnou stojí rozzuřený muž, o kterém jsem do nedávna zatím jenom snila. Po stranách mu stojí moji bratři a tři ženy, které se vítězně šklebí. Co jsou vůbec zač?

„Tak tohle je tvá dcera, drahý?“ odfrkne si nejstarší z nich. „Taková chudinka! Vůbec nechápu, jak mohla pobláznit našeho krále!“

„Ani já to nechápu, matko!“ zavrní spokojeně štíhlá blondýnka. „Jen se na ní podívej!“ zhnuseně pokrčí nos. „Taková almara! Všude se jí vlní špeky, až se mi z toho dělá zle. A ty její šaty! Hrůza! Nic takového bych na sebe nikdy nevzala.“

Malá brunetka se začne tak smát, až jí zaskočí a začne se dusit. Starší žena k ní urychleně přistoupí a několikrát jí bouchne do zad.

„Omlouvám se!“ zlověstně zašeptám. „Ale, kdo sakra jste?“

„Ty chudinko! Jak se opovažuješ se mnou takto mluvit?“ ohradí se opět žena, která mi už vážně leze dost na nervy.

„Já jsem hlavní samice klanu DeMarco!“ zapiští. „Jsem jediná samice tvého otce a ty se ke mně budeš chovat s úctou!“

„S úctou se chovám pouze k těm, kteří si to zaslouží!“ pronesu znaveně.

„Pierre, to jí necháš, aby se mnou takhle mluvila? Musíš jí potrestat! Všechny, celý náš klan zesměšnila! Musí být potrestána!“

„Regino, buď chvíli zticha!“ zahartusí můj otec. „Sám moc dobře vím, co mám a nemám dělat. A potrestat jí nemůžu, protože na to má právo pouze její samec. A to moc dobře víš!“

„Tak promluv s Lucasem, ať jí potrestá!“ stojí si za svým Regina.

„On moc dobře ví, co je jeho povinností.“ otec již začíná vrčet. „Nebudu ho urážet tím, že mu budu říkat, co má dělat se svou vlastní samicí.“

„Pokud mu to neřekneš sám, tak mu to povím sama!“

Otočí si na podpatku, pozvedne povýšenecky bradu a zhnuseně zafrká. Než stačí udělat dva kroky, chytne jí otec pevně za ruku a přitáhne si jí ke svému tělu. Vrčí tak dlouho, dokud se žena nepřikrčí. Prostorem zavane jeho charakteristická vůně, okořeněná vůní jeho zvířete. Není mi to nikterak příjemné, ale zůstávám stát na místě. Koutkem oka si všimnu, že se mladé ženy krčí v rohu a tři z mých bratrů ustupují až ke stěně.

„Neodporuj mi, Regino! Doposud jsem na tebe a tvé dcery byl mírný. Přezíral jsem tvé chování a krutost, kterou si vybíjíš na mých lidech.“ žena bolestně zaskučí. „Od této chvíle se všechno změní! Je ti to jasné?“

„Ano“ zašeptá. „Je mi to jasné. Už mě prosím tě pusť, Pierre, strašně to bolí!“

Naposledy se jí podívá pozorně do očí, pokývá spokojeně hlavou a uvolní stisk. Regina ihned udělá pár kroků vzad, až se připojí ke svým dcerám. Při tom se zděšeně dívá na mého otce a kroutí nevěřícně hlavou. Povšimnu si, že se Samuel spokojeně šklebí, ale to už se obrací pozornost mého otce na mou osobu.

„Cos to tam sakra vyváděla?“ udělá ke mně krok. „Ty ses snad dočista zbláznila!“ další krok, další a další. Až je přitisknutý obličejem k tomu mému. „Urazila jsi nejen královskou rodinu, ale pošpinila dobré jméno mého a Lucasova klanu! Buď si jistá, že to bude mít pro tebe dost nepříjemné následky. Nejen pro tebe, ale i pro nás!“

„Omlouvám se!“ zašeptám.

Už nemám dost sil postavit se ještě svému otci. Jsem unavená z toho neustálého boje. Skloním pokorně hlavu, na znamení úcty a přijetí jeho autority. Snad ho to trošku obměkčí a bude se ke mně chovat lépe. To se, ale nestane. Projevení mé viny, ho spíše více rozzuří. Začne vrčet a tlačit mě ke stěně, kterou mám za svými zády.

„Omlouváš se? Tady nestačí omluva!“ zavrčí. „Musíš udělat vše proto, abys to napravila. Netuším, jak tě Lucas potrestá. Doufám, že na tebe nevezme bič. I když by sis nic lepšího nezasloužila.“

Bič? O čem to sakra mluví? Nic tak hrozného jsem neudělala! Král Gregory byl ve svém soudu mírnější, než jsem si kdy mohla jen přát. Ano, přivlastnil si mě jako svou novou samici a bude se chtít o mě dělit s ostatními, které budu muset přijmout. Ale, nevyhrožoval mi, že mě zbičuje. To je tak barbarské!

„Promluvím si s Lucasem a pokusím se mu domluvit, aby na tebe byl mírnější. Ale neraduj se předčasně! Možná mě ani nepřijme.“

„Otče!“ zašeptám tak, aby mě slyšel jen on. „S Lucasem si hlavu dělat nemusíš. On mě nepotrestá.“

„Cože?“ zalapá po dechu. „Co tím myslíš?“

„Já jsem ho právě zbavila slibu, který mi dal.“

„To jsi neudělala!“ zakřičí. „Nejsi tak hloupá, abys provedla takovou pitomost.“

„Co udělala?“

Přistoupí k nám Samuel s pronesenou otázkou. Zmateně se dívá s otce na mě a zpět. Ještě víc se přikrčím a schoulím se do sebe. Možná, když budu úplně maličká, tak na mě zapomenou. Což, je hloupost, protože se zlobí právě kvůli mně. To já jsem příčinou jejich nynějšího stavu.

„Zbavila se Lucase!“ konstatuje suše a dost nahlas můj otec.

„Vážně?“ Sam pozvedne obočí.

„Jo!“ zavzdychá otec. „Zbavila Lucase jeho slibu.“ zavře oči a znaveně si zajede prsty do upravených vlasů, až mu stojí na všechny strany.

„Doufal jsem, že je jiná než její matka. Ale, jak se ukázalo, tak má stejně tvrdou palici, jako ona. Co sakra, teď budeme dělat? Kdo jí pomůže, až se jí zase dostaví její období?“

„Neboj se, tati!“ promluví Samuel. „Nějak to zvládneme. Máme dost času na to, abychom jí někoho sehnali.“

„Ach, sakra!“ zakleje opět otec. „Lucas s námi už nikdy nepromluví. Již nebudeme dále vyjednávat o spojení našich klanů.“

„Zapomeň na to, tati. Stejně jsem byl hned od začátku proti tomu. Hlavní prioritou teď je, abychom našli nějaké samce pro naší Franciscu!“

„Já myslím, že to není potřeba.“ promluvím do jejich rozhovoru.

Oba dva se ke mně otočí s identicky pozvednutým obočím. Cítím se, jako myška, kterou zahnali dva velcí kocouři do kouta. Konečně mám dostatek odvahy se podívat pořádně do jejich tváří. Jsou zmatení a čekají, až jim to konečně vysvětlím.

„Gregory říkal, že se o to postará, až se vrátí.“

„Jak to chce král řešit?“ zeptá se mě otec.

„No…“zablekotám. Jak mu mám vysvětlit, tak choulostivou věc před tolika diváky. „Vyjádřil názor, že chce, abych byla jeho samicí.“ cítím, že se začínám červenat. „Už má dokonce vybráno s kým se o mě bude ochoten dělit. Já mám za povinnost si pouze vybrat se samců, které mi představí.“

„To je báječná novina!“ zasměje se otec. „Jsem hrdý, že si samotný král vybral jednu z mých dcer. To byl vždycky můj sen.“

„Otče“ zavzdychá nespokojeně Samuel. „Já vím, že tě to velice potěšilo. Ale ještě si se nezeptal Fran, jestli s tím souhlasí.“

„Proč by s tím měla souhlasit? Má povinnost přijmout královo rozhodnutí. Musí to přijmout, už z toho důvodu, aby si ho udobřila. Musí očistit naše jméno. Lepší způsob, jak to udělat, mě nenapadá. Tebe snad ano?“ zavrčí v odpověď.

„Ne“ zakroutí hlavou. „Ale, chci vědět, co si o tom myslí Francisca! Má právo se sama rozhodnout, když jsi jí to napoprvé neumožnil.“

„Samice z našeho rodu si nevybírají své samce, Samueli! Její budoucí partnery vybírá její otec, který se rozhodne za ní.“ v jeho hlase je znát zděšení.

„Já vím!“ zavzdychá Sam. „Tradice jsou důležité. Ale také si uvědom, že je to tvá jediná dcera! Má sestra. A když už o tom mluvíme, tak i Fénix. Vzácný, již vyhynulý druh samice. Podle knížek, co jsem o tomto fenoménu četl, je důležité, aby si sama vybrala. Písmo praví, že Fénix vycítí svého samce hned napoprvé, co se spolu setkají. Začne ho považovat za svého, i bez toho, aby se jí dotyčný nabídl. Až v tomto případě přestává mít na vybranou. Nemůže se ho ani zbavit, protože je její součástí. I když se jí nebude zamlouvat, musí ho přijmout. Chápeš, co se ti zde snažím říct?“

„Sakra, máš pravdu!“ otočí se ke mně. „Prosím, řekni mi, že náš král je jedním s tvých samců! Že cítíš uvnitř sebe…“přitiskne si ruku na hruď. „…pouto, které vás pojí dohromady.“

Nechci svého otce zklamat, ale já nic takového necítím. Ano, Gabriel mě dost silně přitahuje, ale nic jiného v tom není. Necítím žádné splynutí duší. Nemám touhu si ho označit. Ba vlastně ani chuť se k němu na celý život připoutat. Podle toho, jak se otec tvářil, pochopím, že odpověď vyčetl z mé tváře. Zastydím se a uhnu očima.

„Ach, sakra!“ uleví si. „Co budeme dělat?“

„To budeme řešit, až ta chvíle nastane. Teď máme větší problém!“ zašeptá Sam.

„Cože? Ty to nepovažuješ za problém? Sakra, jak chceš svému králi říct, že ho vybraná samice nechce, protože k němu nic necítí?“

„To budeme řešit později, otče.“ zopakuje Sam. „Soustřeď se teď na to, co budeme dělat, aby si Francisca našla, co nejrychleji jiného samce!“

„Hm, jsem zvědavý, koho jí chceš sehnat! Kdo bude mít zájem o takovou samici, která dělá jenom samé potíže?“

„Někoho najdeme!“ odsekne Sam.

„Koho? Řekni mi jen jediné jméno muže, který by do toho šel!“

Samuel polohlasně zanadával a promnul si znaveně oči. Já tam zatím stále stojím a sleduji pozorně jejich výměnu názorů. Když se pořádně podívám kolem sebe, tak nejsem jediná. Tři ženy si potichu šeptají své zlomyslné názory. Sem tam se na mě podívají a spokojeně se zakření. Tuším, že se dobře baví mou situací. Natočím hlavu a setkám se očima se svými bratry. Dívají se na mě a usmívají se. Chtějí mi tak dodat odvahu, abych tuto nepříjemnou chvilku zvládla.

„Už to mám!“ zvolá Sam a otočí se k otci. „Tím jediným, který mě napadá a který jí nemůže za žádných okolností odmítnout, je Stín.“

„Nezbláznil ses, Samueli?“ zeptá se ho zděšeně. „Vždyť je to monstrum! Je to nájemný vrah bez slitování. Pro všechny svaté! Vzpamatuj se, Same!“

„Neříkám, že ho bude mít napořád! Pouze do doby dokud nenalezne toho pravého. Samec, který uleví její potřebě. Když si to pořádně srovnáš v hlavě, tak Lucase taky nechtěla přijmout za svého samce, ale přesto s ním…“dramaticky se odmlčí.

„Možná máš pravdu, ale přesto s tímto výběrem nesouhlasím! Najdeme někoho jiného, jako náhražku. Stín, nepřipadá ani v úvahu!“

Stín? Co to je za jméno? Stín! Proč mě tak příjemně mrazí po zádech? Proč mám pocit, že ten Stín je můj? Ano, on mi patří! Vím to! Něco uvnitř mě, mi říká, že to je ten, který by měl stát po mém boku. Ani nevím, jak vypadá. Ale to mi je jedno. Je můj! Je můj, ať se mu to líbí, nebo ne. Všechno to do sebe, tak krásně zapadá. Cítím se líp, jako kdyby kousek mozaiky zapadl na svoje místo. Pomyšlení na toho muže mě zahřeje u srdce.

„Je můj!“ zašeptám.

„Cože?“ otec zpozorní. „Cos to říkala?“

„On je můj!“ pozvednu bojovně hlavu. „Cítím, že mi patří!“ obrátím se k Samuelovi, který na mě zaraženě zírá. „Řekni mu, že jsem se pro něho rozhodla!“

„Ne, Francisco!“ zavrčí Sam. „Jeho nemůžeš mít!“

„Ale ty jsi mi ho nabídl a já tvou nabídku přijala!“ zaprotestuju.

„Ne, otec má pravdu, Francisco! On je monstrum, které by se k tobě neměl ani přiblížit! Nemá city. Jenom ti ublíží.“

„Ne, je můj!“ stojím si za svým. „Nemůžeš mi ho vzít!“

„Francisco“ zavzdychá. „Byl to jen špatný vtip. Nemyslel jsem to tak. Stín už není lidská bytost.“

„A kdo z nás je?“ zavrčím.

„Tak jsem to nemyslel!“ zavrčí na oplátku. „Myslel jsem, že už nemůže být plnohodnotným členem smečky. Nemůže být samcem pro nějakou samici. Víš, jak se on chová k ženám?“ zakroutím hlavou. „Chová se k nim, jako ke kusu masa.“

„Je mi to jedno!“ zaprskám. „On je můj!“

„Ne“ zavrčí otec. „Jednou jsme už řekli, že ho nemůžeš mít a tak to i bude.“

„Vy mi nebudete nařizovat, co mám dělat!“ vycením tesáky a pořádně zavrčím.

„Ale, můžeme, Francisco!“ připojí se k nám zbylí bratři, kteří mě obstoupí.

„Zapomeň na něho!“ zavrčí Alex.

„Pokud ne, tak se mu může stát něco hrozného.“ dodá Cori.

„Nějaká smrtelná nehoda.“ dokončí jejich myšlenku Daniel.

„To byste neudělali!“ zděšeně zalapám po dechu.

„Ale, ano udělali!“ všichni souhlasně zabručí.

„Nenávidím vás!“

Zakřičím jim do tváře, protlačím se mezi nimi a vyběhnu z vily. Utíkám, co mi nohy stačí a přitom polykám slzy, které se mi řinou po obličeji. Nemůžu uvěřit, že mi ho chtějí vzít. Sice ho neznám, ale vím, že je mou součástí. Je můj! Nikdo mi ho nemůže vzít. To nedopustím! Budu se za něho rvát! Ano, budu silná! Už nikdy mi nikdo nic nevezme.