Svět podle Charlie

Devátá kapitola

„Dost“ zahřmí jeho hlas. „Přestaňte měřit své síly!“

„Asi bychom se měly začít bát!“ poradím své kočce. „Přestaň ho provokovat!“

„Nenapadne něco, co chce ošukat, ty hloupá! Ten nám neublíží!“

„Ty, matko!“ přistoupí blíž. „Nesnižuj mou autoritu tím, že mi budeš dohazovat samice. Já si dokážu poradit i bez tvých kuplířských služeb.“ vau, ten je opravdu v ráži. Zarazíme se, když se otočí k nám. Má kočka spokojeně zamlaská a já zaúpím.

„A ty!“

Zavrčí, otočí se a pomalým ladným krokem zamíří přes prostor, který je mezi námi. Má hloupá kočka mě nutí stát na místě. Kdybych měla všechno pod kontrolou, tak bych zdrhala, co mi síly stačí. Skloním hlavu, alespoň to mi dovolí. Blízkým prostorem zavoní jeho opojná vůně, která mou kočku podráždí a rozdivočí. Dívám se na jeho boty a přemlouvám své druhé já, ať už víc raději nedělá.

Skloní se k mým vlasům a vdechne mé aroma. Určitě cítí, že se ho bojím. Musí to cítit! Sakra! Nikdy jsem takovou pitomost neudělala. Jeho ruce obtočí můj pas a přitiskne mě k pevnému tělu.

„A ty!“ zašeptá. „Raději vezmi všechen zbytek rozumu do hrsti a začni se chovat, jako opravdová samice. “udělá krok a my ustoupíme dva. „Není dobré, když se rozzlobím!“ udělá další krok a my opět dva, což není mé kočce po chuti. Za maličkou chvíli budeme přitisknuté ke zdi a on si s námi bude moci dělat, co bude chtít.

„Je pravda, že tě chci! Strašně chci!“ zahrčí nám do ucha. „Ale i já mám hranice, které nepřestoupím!“ nasměruje nás ven. Koutkem oka zaznamenáme práh a skleněné dveře.

„Nikdy se nedělím o svou samici s jinými zvířaty!“

„Budeš muset!“ zavrčí mé pitomé zvíře. „Pokud se budeš chtít dostat do mě. Pokud mě budeš chtít ošukat. Tak věř, že jen v tom případě, kdy budu mít možnost si to rozdat i s ostatními.“

„Toto…“zavrčí. „…je mé poslední napomenuti. Pak budeš…“

„Pak budu co?“ přeruší ho.

Vycení zuby a zvedne se vítr, který pocuchá kožich toho pitomého zvířete, co ovládá mé tělo. Zakňučí, skrčí hlavu a zastrčí čumák k prsům. Zalapám po dechu, když mi dojde, že mi předala vedení a schovává se uvnitř mě.

„To si snad děláš ze mě srandu!“ ohodnotím její konání. „Kdo se tu před maličkou chvíli naparoval, že to má všechno pod kontrolou? Kde sakra jsi? Nemůžeš mě tu nechat! Musíš si sama sníst, co sis nadrobila.“ ale odpovědi se nedočkám. Sakra, ta proradná zmije mě tu nechala samotnou.

„Přestávám mít s tebou trpělivost!“ zavrčí a dál mě tlačí do neznámých útrob domu. „Co řeknu je zákon! A ty mě budeš poslouchat!“

Tohle jsem už od jednoho nadřazeného samce slyšela. Sakra, já mám vážně velké štěstí. Proč já narazím vždycky na takové pitomce?

„Nikdy nebudeš patřit jinému predátorovi, než je panter! Je ti to jasné?“ další dveře a další neznámá místnost. „Říkám, je ti to jasné?“ přikývnu a on spokojeně zamručí.

„Já sám ti vyberu samce z našich řad!“ jeho hlas je klidnější. „Má samice může mít pouze ty nejlepší samce.“ chlubí se jako nějaký páv. Zaboří nos do mého krku a zavrní. I při této činnosti stále jdeme dál. Další dveře, další pokoj a další tváře, které nás bedlivě pozorují. Zamrkám řasami, když si vysvléká sako a odhazuje ho na zem.

„Už vím, kdo z mých nejbližších bude dobrý pro takovou divošku, jako jsi ty!“ zasměje se svému skrytému vtípku. „Vždycky jsem chtěl samici, o kterou se budu moci dělit se svou partou. Budou tě zbožňovat. V nejhorším případě tě také dokážou usměrnit. Ale to pouze v případě, kdy budeš hodně zlobit.“ opět se zasměje.

„Gabriely!“ ozve se Lucasův hlas.

„Hm! Myslím, že je čas, aby ses seznámila s jedním z mých bratranců.“ otočí se a přitiskne si mě k boku.

„Copak, Lucasi?“

„Chci tě upozornit na to, že jsi nepožádal o dovolení použít mou samici!“ opře se ležérně o futro dveří.

„Tvou samici?“ zarazí se Gabriel.

„Ano, mou malou neposlušnou samici, která by měla být po mém boku.“ zadívá se na mě a zamračí se.

Co si ten hlupák dovoluje? Chová se, jako kdybych mu patřila. Což je možná pravda, ale teď mě to pranic nezajímá. Ten odporný, špinavý hajzl. Pozvednu bradu, pohrdlivě se ušklíbnu a přitulím se ke Gabrielovi. Což vyburcuje mou kočku, kterou symbolicky uhodím a donutím jí, ať zaleze zpátky do díry.

„Francisco, ke mně!“ přikáže a ukáže prstem před sebe.

„Hm, myslíš?“ varovně zašeptám.

„Myslím hned, Francisco!“ zamračí se a postaví se v celé své kráse.

„Mám pro tebe návrh!“ odfrknu si a vyprostím se s králova objetí. „Až budeš chtít psíčka na zavolání, tak zkus tu svojí Valerii!“ zakroutím hlavou. „Nebo snad Vanessu? Sakra, já ani nevím, jak se tvá náhradní samice jmenuje!“

„Kdo ti o ní řek? “zašeptá zlověstně.

„Zkusíš hádat?“ udělám krok k němu. „Napovím ti!“ pozvednu šaty a smyslně se prohnu. „Ach, Lucasi to bolí!“ zapištím pozměněným hláskem. Pak se opět narovnám a pohrdlivě si odfrknu.

„Francisco, nenuť mě, abych byl zlý!“ zavrčí.

„Zajímavá podívaná, Gabriely!“ ozve se z druhé strany pokoje. Natočím pouze hlavu a zadívám se na nově příchozí. Ve dveřích stojí dva mohutní chlápci, kteří potěšili mou šelmu tak, až spokojeně zavrněla.

„Typuju, že vyhraje ta samice!“ ozve se ten druhý.

„Další primitivové!“ odseknu. „Mám to já, ale dneska štěstí!“ uhladím sukni a odhrnu loknu za ucho. „Myslím, že vás budu muset opustit, pánové! Dělá se mi nějak mdlo!“

„Vau, myslím, že nám to teď pořádně nandala, Warrene!“ pronese vysoký blonďák.

„Francisco, přestaň urážet hosty našeho krále! Copak si o mě pomyslí, když mě neposloucháš a odporuješ mi?“ zavrčí rozzuřeně Lucas.

„Pomyslí si, že jsi totální primitiv a nadržený neandrtálec. Prolhaný sobec, který podvádí svou samici na každém kroku!“ opětuju jeho zavrčení. Dostávám se do ráže a to jsem nemusela povolat ani svou bláznivou kočku. Jen Lucas mě dokáže vytočit k nepříčetnosti. „Sakra, Lucasi, to jsi to nemohl provést v soukromý? Netušíš, jak mě to uráží a ubližuje! Jak to snižuje mou autoritu v pohledu ostatních?“

Něco už o tom vím, jelikož mi Desiree dala příslušné vědomosti, jak to vlastně v životě bájných tvorů, chodí. Nic nedokáže tak oslabit postavení samice, jako to, že jí její vlastní samec veřejně podvádí. Pak má samice pouze dvě možnosti. Za prvé… Mé rozmlouvání sama se sebou, opět přeruší Lucasův hlas.

„Do toho co dělám, ti nic není! Můžu si dělat, co chci! Jsem vůdce klanu a podle toho se též chovám.“ přistupuje ke mně a já ustupuju vzad. Nechci, aby se mě jen prstíčkem dotknul. Vážně se mi z něho dělá špatně. Jak mi to jen mohl udělat?

„Lucasi, myslím, že by ses měl začít víc kontrolovat!“ pronese do naší hádky král Gabriel. „Jistým způsobem má tvá samice pravdu. Tvé chování neoslabuje pouze její postavení, ale též i tvé!“

„Nesmysl, Gabriely!“ odpoví mu a stále se při tom dívá na mě. „Mé postavení oslabí pouze to, jak mě má samice před ostatními potupně uráží a neposlouchá mě!“ další krok, který ho přivedl blíže ke mně.

„A v tom se právě pleteš, bratránku!“ na maličkou chvíli se utiší, aby získal Lucasovu pozornost. „Jak už se zmínila tvá samice. Když jí veřejně ponížíš, dáváš najevo své pohrdání vůči ní. To bude mít za následek pouze jediné. A to, že si ostatní klany budou myslet, že nejste dost semknutý rod, a proto jste oslabení a můžou vás napadnout. Převzít tak nad vámi vládu a připojit členy tvé smečky, ke své.“

„Ne, to není pravda!“ zašeptá Lucas a zaraženě zírá na Gabriela, který pokyvuje hlavou. „I můj otec měl své milenky, o kterých všichni věděli. Nepodkopalo to jeho autoritu a stále jsme byli nejsilnějším rodem pod vedením svého krále, tvého otce!“

„Ano, to měl!“ přitaká Gabriel. „Ale, zapomínáš na to, že tvá matka byla jiná, než samice, která si tě zvolila. Tvá matka byla milá a povolná. Snažila se dobře vycházet se všemi samicemi, které tvůj otec měl.“

Hm, to je zajímavé! Vlastně bych se měla chovat stejně, kdybych neměla své nové zásady a pražádnou touhu dělit se o to, co je mé. Vždy jsem byla považována za milou a povolnou vůči přáním ostatních jedinců. Co se změnilo, že se v tuto chvíli chovám jinak? Snad ta divoká kočka, která se po mé přeměně, stala mou součástí? Anebo fakt, že už jsem toho měla dost a začala se bránit? Možná kombinace obou teorií, zapříčinila změnu mého já.

„Ona“ ukáže Lucas bradou na mě. „se bude chovat stejně, až jí dostatečně ukázním a vychovám podle svého.“ pokývá hlavou. „Ano, potřebuje jenom zkrotit a bude se chovat tak, jak správná samice má!“

„Ach, Lucasi!“ povzdechne si Gabriel. „Ty mě stále neposloucháš!“

„Ale, ano poslouchám. A zařídím se podle toho!“ Lucas je opět jistý sám sebou. „Musím jen převzít opratě a možná trošku přitvrdit, aby jí to konečně došlo!“ natáhne ke mně ruku. „Jdeme, Francisco! Musím ti vysvětlit, jak to v životě panterů chodí!“

Vážně, řekl to, co řekl? Nemůžu uvěřit svým vlastním uším. I já jsem pochopila, co se mu Gabriel snažil říct. Jen úplný primitiv, by to nepochopil. Buď se sebe dělá hloupého idiota, anebo tomu, co řekl, sám věří. Přikláním se spíše k tomu druhému, protože ho nepovažuju za hlupáka. Ne, hloupý on rozhodně není. Jinak by přece nevládl své vlastní smečce.

„Francisco!“ zavrčí a přistoupí o další krok.

Zaraženě se dívám na něho a jeho napřaženou ruku. Stále mi moc dobře nedochází, co to vlastně po mě chce. Podvolím se mu, anebo zvolím druhou variantu? Pokud zvolím to druhé, bude to mít pro mě nějaké následky? K tomu jsme se ještě s Desiree nedostaly. Sice mi vysvětlila, jak se má samice zachovat v situaci, kdy zjistí, že je jí samec nevěrný, ale jak to provést to už ne. Začnu si nervózně okusovat dolní ret. Co mám jenom dělat?

„Řekl jsem hned, Francisco!“

„Nechci!“ zašeptám.

„Nemáš na vybranou, Francisco!“ zavrčí a přistoupí o další krok.

Už je skoro na dosah a já stále nevím, jak se mám zachovat. Vím pouze to, že na vybranou mám! Co má, ale samice udělat, když už nechce svého samce? Ano, to je ta druhá možnost, kterou Desiree pouze nakousla. Buď tohle, anebo se přizpůsobit. Přijmout fakt, že je vám samec nevěrný. Zachovat se jako slabý člen smečky. Ale, já už se za slabý článek nepovažuju. Ne, už ne! Jsem silnější a chytřejší. Už si nemusím nechat všechno líbit. Už mám místo, kam se můžu uchýlit, když to budu potřebovat. Mám svou rodinu, která mě ochraňuje a váží si mě. Dokonce respektuje má rozhodnutí. A mým rozhodnutím v tento moment je, že nechci být tou, která skloní hlavu.

„Ne“ pronesu s konečnou platností.

„Francisco!“ pozvedne obočí. „Stále doufáš v nemožné? Nic nemůže změnit fakt, že mi patříš! Jsi můj majetek. A já to, co je mé nikdy nenechám odejít.“

„Já ti nepatřím!“

„Ach, hloupá samice!“ zasměje se. „Bylas mi věnována vlastním otcem a to znamená, že si má. Zeptej se ho, kdo z nás dvou má pravdu!“ ustoupí v bok a napřáhne ruku ke dveřím. „Tak jen jdi a zeptej se ho!“

„Možná máš pravdu!“ zašeptám a jemu se roztáhnou rty do širokého úsměvu. „Ale, ty zapomínáš na má práva. Na práva, která každá samice má.“

„Hloupost!“ zavrčí a jeho úsměv poleví. „Ty nemáš žádná práva! Ty musíš pouze poslouchat to, co já řeknu. Máš za povinnost splnit každé mé přání!“

„Ne, nemusím!“ zaprotestuju. „Nemusím, pokud už nebudeš mým samcem!“

„Jak to myslíš?“ zašeptá tak, že musím napínat sluch, abych ho vůbec slyšela.

„Myslí tím to, že tě odstraní se svého seznamu samců.“ vysvětlí mu za mě Gabriel.

„Na to nemá právo!“ zakroutí hlavou Lucas.

„Právě, že to právo má!“ odpoví mu Gabriel. „Když se pro toto řešení samice rozhodne, tak to může udělat. Stačí jen to, aby před svědky řekla, že tě zbavuje tvého slibu být jejím samcem. A pohleď, kolik svědků je přítomno v této místnosti!“

 „To neuděláš!“ obrátí se na mě.

„Lucasi…“nedechnu se a tiše pronesu. „…zbavuji tě slibu, který jsi mi dal. Od této chvíle, již nejsi mým samcem.“

Nevěřícně zalapá po dechu a ztuhne. Zírá na mě, jako kdyby mě v životě neviděl. Jako, kdyby mě nikdy nedržel v náručí a neprovozoval se mnou sex. Jako kdybych byla cizinka, kterou právě v tuto chvíli poznává a vůbec se mu, co vidí, nelíbí.

Zamračí se a zavrčí něco, čemu nerozumím. Upraví si černé sako, pozvedne bradu a otočí se k odchodu. Zaraženě se dívám, jak ladným krokem přechází ke dveřím. Nechci, aby byl na mě naštvaný. Nechtěla jsem mu ublížit. Musím mu to říct! Musím mu otevřít oči.

„Lucasi!“ řeknu do jeho zad. „Věř mi, bude to tak lepší! Musíš si sám sobě přiznat, že jsi mě vlastně ani nechtěl!“

„Cože?“ otočí se ke mně čelem. „Jak to myslíš?“

„Už od začátku jsi mnou opovrhoval! Sám jsi říkal, že jsem byla hloupá a nenašla si své samce včas. Že ses toho sám osobně musel ujmout, protože tě můj otec o to požádal a ty jsi musel zdráhavě svolit. Ty nechceš samici, která by si tě uzurpovala sama pro sebe. Ne, ty potřebuješ být volný, abys mohl pokračovat ve svém životě tak, jak jsi byl zvyklý.“

„Plácáš nesmysly!“ odsekl podrážděně. „Nikdy jsem nic takového nepronesl!“

„Ale, ano! Možná ne slovy, ale svým chováním ano.“

„Hm, myslíš si, že jsi chytrá!“ zavrčí. „Ale také jsi na něco zapomněla!“

„Na co?“ jsem zmatená.

„Tím, že ses zbavila mě, jsi ztratila možnost využívat moje samce pro své potřeby!“ naposledy se hrůzostrašně zasmál a práskl za sebou dveřmi.