Svět podle Charlie

Naposledy si popřejeme krásný zbytek dne a já se chystám k odchodu. Letmo se podívám za sebe, zdali zahlédnu své pronásledovatele. Jaká to smůla, že jsem si nevšimla, když opouštěli krámek. Zklamaně jsem sklonila hlavu a vyšla na stále teplou ulici. Přehodila jsem si popruh batohu na rameno a vyrazila k protějšímu krámku. Musím koupit nějaké krásné maso.

Já a maso? Zarazím se v kroku. Nikdy jsem nebyla velký milovník, jakkoliv upraveného masa. Matka mě dokonce musela nutit, abych tuto pochutinu vložila do úst. Proč právě v tento moment mám neuvěřitelné nutkání nějaké to maso sníst?

Otevřu dveře a do nosu se mi line přenádherná vůně, která mě láká k sobě blíž. Očima bloudím od jednoho kousku masového výrobku ke druhému. Stoupnu si za jednu mladou ženu, která v náručí drží malého tvorečka. Usměju se na něj, když na mě vykoukává z melírovaných vlasů. Pusa dítěte je orámovaná červenou hmotou. Než na mě dojde řada, přemýšlím nad tím, co to tak asi může být. Možná nějaká marmeláda nebo zbytky ovocné zmrzliny.

Musím se nějak zabavit, abych se nemusela stále otáčet kolem dokola a nevybírat si další a další výrobky. Když už mě nebaví se dívat na maličkého chlapečka, podívám se po mladé prodavačce, která se snažila nakrájet salám na stejně velká kolečka. Musí tu být asi nová, jelikož jí práce od ruky moc nešla. Špulila rtíky a něco si mumlala.

„Co to bude?“

Ozve se dobrácký hlas mohutného řezníka. Jeho úsměv je nefalšovaný a tak známý. Kde já jsem ho jenom viděla? Prošedivělý knírek, tmavě hnědé oči a malinkatá piha pod levým okem. Sklouznu pohledem níž a zadívám se na jeho ruce. Na pravé mu chyběla malinkatá část malíčku. Zalapám po dechu. To je přece strýček Ernie! Bleskne mi hlavou nepatrná vzpomínka s dětství.

„Ahoj, já…“

Řeknu jen pár slov, načež zachytím jeho překvapený výraz. Nakloní se ke mně a zavětří. Zmateně přivřu oči. Co to sakra zase má být? Najednou se zase objeví jeho široký úsměv. Několika nacvičenými tahy si pročísne dlouhý knírek a zabručí.

„To je mi, ale pěkná návštěva.“ zamrká a pak burácivým hlasem zvolá. „Anděly, prosím pojď to vzít na chvilku za mě!“

Odhrne ze závěs a vykoukne maličkatý obličejík s velice velkým nosem. Něco zafrká, ale přesto přistoupí a převezme od velkého řezníka nůž. Něco mu zašeptá do ucha a zamračí se. Pak se obrátí ke mně a ztuhne. Přikrčí se, jako kdybych byla nějaký predátor. Přes tenké rty jí vyjede nepřátelské zasyčení. V tom jí na záda dopadne obrovská tlapa.

„No, tak. No, tak. Nic ti neudělá.“

S tím na mě pokývá prstem, abych ho následovala. Opatrně obejdu pult a zmatená zamířím za závěs, kde před maličkou chvílí zmizela jeho postava. Do nosu mě udeří nádherná vůně krve a právě porcovaného masa. Zamlaskám a zastydím se za své chování. Tohle u mě není fakt obvyklí stav. Něco vážného se semnou děje.

„Takže, copak to bude? Nějaký pěkný kus flákoty? Nebo snad dobrý kousek jeleního masíčka?“

Jelen? On mi zde nabízí maso mrtvého jelena? Nezbláznil se? Vždyť je to nezákonné. Ale …. Sakra, stydím se. Vážně se moc stydím, protože mám na to maso obrovskou chuť.

„Nebo by madam dala přednost krvi?“

„Krev?“ vypísknu zděšeně.

Otočí se ke mně, pozvedne huňaté obočí a po krátké chvíli zaváhání se zašklebí. Přistoupí ke mně a já znepokojivě ustoupím s pohledem upřeným na ostří nože, který drží v ruce. Koutkem oka zachytím nějaký obraz. Něco mě nutí se na něj zadívat pořádně. Zaměřím na to svou pozornost.

Na starší fotce jsem začala rozeznávat jednotlivé obličeje. Jak je možné, že ty osoby poznávám. Ano, vždyť ten muž na kraji je strýček Rudolf a vedle něho tetička Kala. Přejedu do středu a zamžourám na ženskou postavu. Její tvář je mi povědomá, ale nevím, kam jí mám zařadit. Vedle ní stojí muž a drží v rukou malou asi dvouletou holčičku. Zalapám po dechu. Vždyť to jsem přece já!

„Odkud máte tu fotku?“ zeptám se neomaleně.

Nevšímám si jeho zvědavého pohledu a přistoupím ke stěně. Omámeně pozvednu ruku a přejedu prstem po své mladší kopii. Přikloním se k rámečku blíže a zadívám se na muže, který mě drží. To snad není možné! To je můj otec! Po tom, co jsem ho nedávno viděla naživo, nebo snad jeho potomka, můžu s určitostí říci, že to je on.

„To je můj otec“ ukážu na něho prstem „A to jsem já!“ otočím se k němu čelem a narovinu se ho zeptám. „Vy znáte mého otce?“

„Vašeho otce? Ne, to jste se musela splést!“ přistoupí a zadívá se na fotku. „Ta malá holčička zemřela, jako malé děťátko. Společně se svou matkou měly strašnou nehodu. Chudák Pierre, malém se z toho nevzpamatoval. Ale teď vážně.“ natočí se ke mně. „Copak to bude?“

Než se mohu vyptávat dál, obejde mě a přistoupí k velkému stolu, kde má rozdělanou práci. Já se jen tak lehce, ale nevzdám. Položím batoh na zem a snažím se vytáhnout svou peněženku s vrchní kapsičky. Nadechnu se a otevřu jí. Hned mi padne do oka známé malé foto, na kterém jsem vyfocená se svým adoptivním otcem. Musely být mi, snad čtyři roky, když byla pořízena. Měla jsem jí nejraději, jelikož o ní matka říkávala, že ten den dostali ten nejkrásnější dárek. V ten den jsem byla totiž oficiálně adoptována.

„Tady, podívejte se!“ přistrčím mu fotku před obličej. „To jsem já! Vidíte?“

 Povzdechne si, utře si zakrvavené ruce do zástěry a převezme ode mě malý obrázek. Zamyšleně si ho prohlíží. Několikrát zabručí, pak přistoupí ke stěně a porovnává obě černobílé fotografie. Něco zamumlá pod vousy a přistoupí blíž. Stále se snažím zůstat v klidu a nekřičet na něho, aby už konečně něco řekl.

„Sakra!“ ujede mu nadávka.

Zmateně se otočí. Jeho tvář je brunátná a nahání mi strach. Nevědomky pár kroků ustoupím, přešlápnu z místa na místo a doufám, že se na mě nevrhne. Vrhnul se na mě! Jen tak stačím uniknout jeho mozolnatým prstům, kterými se mi chtěl zabořit do masa. Přitisknu se ke stěně a snažím se být, co nejmenší. Zakňourám.

„Vypadněte odtud! Nic vám není svaté! Cožpak je nemůžete nechat spát v pokoji?“

Nadechne se, postaví se do celé své výšky a prstem ukáže ke dveřím. Nechápu jeho nový postoj. Co jsem udělala tak špatného, že se mě snaží vyhodit? Proč se tak hněvá? Vždyť jsem nic špatného neudělala! Jen jsem se chtěla dopátrat pravdy.

„Omlouvám se…“polknu a statečně pokračuju dál. „Nevěděla jsem! Já tedy půjdu. Prosím vrátíte mi tu fotku?“

„K čemu by vám byla? Já jsem vás prokoukl hned. Myslíte si snad, že tím můžete oklamat ostatní členy klanu? Phe! Je mi z vás zle.“

Klanu? O čem to vůbec mluví? Žádný klan neznám. A potom, co jsem tady zažila, už ani dalšího člena poznat nechci. Narovnám se a natáhnu k němu svou ruku. Zahanbeně zpozoruju svůj třes, který uchvátilo mé tělo. Má natažená ruka se viditelně třásla, ale přesto nepoklesla a dál se dožadovala toho, co je mi drahé. Nadechnu se.

„Prosím. Za dalším členem již nepůjdu. To vám přísahám. Já jen…“sklopím hlavu, aby nemohl zpozorovat mé nekontrolovatelné emoce. „Je to fotka mého otce. Žádnou jinou s té doby nemám!“ zaprosím kajícně.

„Vašeho otce?“ je zmatený. „Před malou chvilkou jste tvrdila, že tamto je váš otec!“ ukáže prstem ke stěně.

„Ano“ musí to znít dost divně. „Oba jsou mými otci.“

„Holka, měla jste se připravit líp. Co vás učí ta bláznivá potvora, tak je to čím dál tím horší.“ odfrkne si.

„Nevím, o čem to mluvíte“ dodávám si odvahy. „Je to úplně jednoduché. Ten…“pokývám na skupinové foto. „…je můj biologický otec. A ten…“zadívám se na jeho ruku, držíc drahocennou fotografii. „…je můj adoptivní.“

Jeho obrovské tělo se otřese dunivým smíchem. Hřbetem ruky si otře slzu smíchu. Po několik chvil se snaží popadnout dech. Kroutí nevěřícně hlavou. Co na to říct? Kdybych já byla na jeho místě, také bych asi nevěřila.

„Tak dobrá. Pěkně si to zopakujeme. Vy si jen tak vyjdete ke mně do krámku a pak se mě snažíte přesvědčit, že jste dlouho ztracená dcera mého přítele. Řekněte mi pravdu! Uvěřila byste tomu?“

Už toho mám vážně dost. Nejdřív se v kanceláři objeví muž, který jakoby vypadl mému otci z oka. Celý týden mám pocit, že mě někdo sleduje. V babiččině krámku narazím na dva obrovské muže. Poprvé ucítím divné šimrání v břiše. A teď mě ještě někdo bude obviňovat ze lži. Tak to teda ne!

„Pane, naposledy vás žádám, abyste mi vrátil mou fotku! Je mi jedno, co si myslíte. Je mi jedno, že mě neustále někdo pronásleduje. Přejdu i ten fakt, že mi poslední dobou není ani moc dobře. Ale obvinění, které se na mě snažíte hodit, je vážně už příliš.“

Přistoupím k němu. Vytrhnu mu fotku z prstů a založím jí zpět na její místo. Popadnu svůj batoh, přehodím si ho na záda a otočím se k odchodu. U závěsu se otočím a neodolám. Musím to se sebe dostat ven. Jinou příležitost asi mít nebudu.

„Víte, měl byste se vcítit i do mé situace. Jako malá jsem byla adoptovaná. Nikdy jsem nepochopila, proč mě vlastní rodiče opustili. Proč nechali malou holku napospas svému osudu. Kdyby se mě neujali tak dobří lidé, jakými jsou mí rodiče, tak bych mohla skončit úplně jinak. Ne, nechci po vás žádné milodary. Chtěla jsem znát pouze pravdu. Nechci je najít a nadávat jim za to, že jsou sobečtí a mysleli jen na sebe. Ne, já měla dobré dětství a své adoptivní rodiče jsem milovala. Já se je snažím jen pochopit.“

S tím vyjdu ven, proběhnu kolem ženy s dlouhým nosem a zabouchnu za sebou skleněné dveře. Nečekala jsem na to, až se nerudný muž vzpamatuje a začne mi zase nadávat. Byla jsem tak strašně unavená. Opřu se o stěnu krámu se smíšeným zbožím. Zavřu oči a snažím se dát znovu do pořádku. Lehce do sebe nasávám čerstvý vzduch.