Svět podle Charlie

Sedmá kapitola

a dveře dopadne tvrdá pěst a ozve se nepříjemný hromový zvuk. Otevřu zděšeně oči a skousnu spodní ret, když ze mě vyjede. Něco nelichotivého pronese přes zaťaté zuby a zavrčí. Slyším zvuk zapínajícího zipu.

„Alberte, kolikrát ti to mám ještě opakovat?“

Když mé tělo ztratí oporu v jeho těle, sesunu se na zem, jako hromádka neštěstí. Přitisknu nohy k hrudi a zakryju obličej za hradbou vlasů. V klíně mě neskutečně tepe a pálí. Proč si uvědomíte bolestivá místa teprve ve chvíli, když už je dokonáno?

„Sakra, Lucasi, máme problém!“ zahřmí Erickův hlas. „Dost závažný problém!“

„Sakra, už jdu!“ zamumlá v odpověď.

Opatrně se zadívám na jeho vzpřímenou postavu, přes záplavu vlasů. Stojí nedaleko mě. Zastrkává si košili do kalhot a zapíná perleťový knoflíček. Mé osobě nevěnuje ani jediný pohled, když se otočí a naštvaně dopochoduje ke dveřím, které otevře.

Snažím se zůstat v klidu a nevypustit z úst ani jediné slůvko či zvuk. Před dveřmi stojí horda zvědavých chlápků, kteří se těsní v malém prostoru. Všichni si mě zkoumavě prohlíží. Dokonce zaznamenám Vennieho tvář, která se odvrátí, když si uvědomí, že tu sedím skoro nahá, pouze v uválené sukni.

„Co se děje?“

„Napadli nás medvědi!“ hlásí mu Erick, který se na mě mračí.

„Do prdele!“ uleví si. „Jaké jsou škody?“

„Zatím žádné, ale měli bychom urychleně něco udělat, aby se to nezměnilo.“

Lucas spokojeně pokývá hlavou. Zavrčí, když zpozoruje roztržený rukáv své košile. Albert, jako správný sluha, jako kdyby tušil, co jeho pán bude potřebovat, již natahuje ruku s novou, stále zabalenou, košilí. Několika úpornými pohyby si jí vytáhne z kalhot, roztrhne zapínání a vysvleče ze svého těla.

Kdy jsem mu zaťala nehty do ramen a zad? Napadne mě ve chvíli, kdy je uvidím zcela celé. Hladká a doposud neporušená záda, nesla nové ozdoby v podobě krvavých škrábanců. Zastydím se, za svojí divokost, která toto dokázala.

Stále zírám, když se navléká do nového oděvu. Proč se na mě ani jednou neotočí a neřekne něco? Nemůžu být pro něho pouhý vzduch? Sakra, vždyť jsme se před maličkou chvílí na tomto stole milovali! Ne, ne! Zakroutím hlavou. Nemilovali! My jsme se pářili a ukájeli svou nechutnou potřebu.

Nevšimnu si, že ke mně přišel Albert a jemně mi pokládá roztrhanou košili přes holá záda. Pozvednu hlavu a zadívám se mu do tváře. Nesměle se na mě usmívá a hladí mě po vlasech, jako kdybych byla malá holčička.  Jsem vděčná za tuto projevenou něžnost. Právě v tento moment jí nesmírně potřebuji.

„Lucasi, nezapomněl jsi na něco?“ zavrčí Erickův hlas.

„Na co?“ nechápe.

„Francisca, Lucasi, Francisca!“

„Albert se o ni postará!“

Zdálo se mi to snad, nebo jsem doopravdy slyšela v Lucasově hlase opovržení? Tak strašně se stydím! Tohle nejsem já! Ne, ne, nejsem! Cítím, jak mi po tvářích kanou slzy, které odplavují tu bolest uvnitř mě, kterou nevědomky způsobil Lucas. Mám ho snad omlouvat za jeho neomalenost a krutost? Ne, nebudu si nic nalhávat. Nic pro něj neznamenám. Vždyť mi sám potvrdil, že mě vzal k sobě, protože jsem nebyla schopná si obstarat své vlastní milence. Obětoval se, chudáček!

„Chci domů!“ zašeptám do nastalého ticha.

„Ale má paní, vy už doma jste!“ poznamená Albert.

„Ne, já chci domů!“ v mém hlase se objeví mírná hysterie.

„Paní, jste zmatená!“ poklekne ke mně a odhrne mi vlasy z tváře. „Samice nemůže opustit své samce!“

„Chci domů!“ zopakuju.

„Ach, maličká!“ zašeptá tiše. „Lucas není zlý, ale někdy se prostě nedokáže ovládnout. Nechtěl vám ublížit! Nesmíte kvůli jednomu nedorozumění zmatkovat!“

„Alberte, prosím!“ stisknu jeho prsty ve svých dlaních. „Musím domů za svou matkou!“ přitisknu své rty na vrásčitou kůži a políbím ho. „Bude mít strašný strach, když se nevrátím!“

„Mohla byste jí zavolat, paní!“

„Ne“ kroutím zamítavě hlavou. „Musím domů!“

Nevím, jak dlouho jsem se dívala do jeho světlých očí a prosila ho o pomoc. Oddechla jsem si, když pokýval hlavou a pomohl mi na nohy. Kdesi z útrob domu vykouzlil dámské kalhoty a halenku, které mi dokonale padli. Zavolal taxíka, do kterého mě usadil a popřál mi štěstí. Také mi nezapomněl připomenout, že do rána se musím vrátit, abych neměla problémy se svými samci.

Vystoupím s taxíku a stoupnu si na chodník před bytovým domem. Svým zamlženým pohledem zkoumám potemnělá okna našeho malého bytečku. Jsem zmatená. Má matka by měla v tuto chvíli sedět na prostorném gauči a číst si román.

Urychleně vykročím ke vchodovým dveřím, chvíli mi trvá, než se klíč zaboří do zámku a já mohu odemknout. Dvě patra vyběhnu v rekordním čase. Otevřu dveře ozdobené číslicí A 17 a zvolám do ticha.

„Maminko, už jsem doma!“

Má matka mi neodpovídá. Rozsvítím světlo, které několikrát zabliká a ustálí se. Prohledám celý byt, než mi konečně dojde, že tu nikdo není. Celá zmatená dopadnu do pohodlného stařičkého gauče. Kde jen může být v tak večerní hodinu?

Na stolečku přede mnou odpočívá její mobil. Vztáhnu po něm ruku a bezmyšlenkovitě vytočím číslo na babičku. Chvíli se ozývá vyzváněcí tón a mírné zapraskání, když někdo přijme přicházející hovor.

„Francisco?“ zašeptá strýcův hlas. „Kde jsi byla?“

„Já… Já…Já“ nevím, co říct.

„Co se ti stalo, koťátko?“

„Našla jsem svého biologického otce!“ vyřkla jsem jen poloviční pravdu.

„Tvého otce?“

„Ano“ zavzdychám. „Nevíš, kde je maminka? Není doma a já o ní začínám mít strach!“

„Ach, zlatíčko!“ zavzdychá a já začínám tušit, že se stalo něco hrozného. „Tvá matka…“utichl.

„Bože, to ne!“ začínám vzlykat. „Řekni mi, že se jí nic nestalo! Prosím, řekni mi, že je pořádku!“ prosím ho šeptem.

„Ach, Francisco Dolores Talbotová!“ hluboký výdech. Ztuhnu, když mi dojde, že mě právě strýček nazval celým jménem. To dělá jen v případě, kdy neví, jak někomu něco říct. Říci dotyčnému něco tak strašného, že to ukrutně zabolí.

„Maminka je zraněná?“ zkouším své štěstí.

„Ne“

„Tak někam jela a ztratila se?“

„Ne, Francisco. Tvá matka měla nehodu.“

„Jakou nehodu?“ Jak je možné, že můžu mít tak klidný hlas?

„Srazilo jí auto, když přecházela silnici.“

„A…?“nutím ho pokračovat, aby řekl všechno.

„Francisco, tvá matka je mrtvá!“

Krutá pravda vyslovená pár slovy. Jedinou větou, která zbořila celý můj dosavadní svět. Měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout. Telefon mi vypadl z ruky a dopadl s dunivým žuchnutím na koberec. Zírám před sebe a nemůžu uvěřit, že ke mně život je tak krutý. Nejdříve otec a pak matka. Oba skončí mrtví po hloupé a nesmyslné nehodě způsobené nepozorným řidičem.

Jako robot vstanu a došourám se do kuchyňky. Na kuchyňské lince je zabalená v průhledném celofánu má večeře. Nevšímám si jí. Otevřu ledničku, nakloním se, abych dosáhla až úplně dozadu a vytáhnu láhev vodky.

Vypiju polovinu láhve na jeden hlt. Zamlženým zrakem prolétnu naše malé království. Propadám se do vzpomínek. Maminka, jak sedí v květovaném křesle, plete další svetr a poslouchá mé nesmyslné žvatlání. Podívám se na jídelní stůl. Maminka v bleděmodrých šatech podává večeři, dává něžnou pusu mému otci a pak mě. Brečím a nedokážu to zastavit. Z nosu mi teče a začíná mě bolet hlava. Nemůžu tu zůstat. Ne, dnes tu prostě nemůžu zůstat. Praštím láhví o stůl, až tekutina vystříkne a pár kapiček se rozplácne o mramorovou desku. Rukávem košile si utřu nos, popadnu klíče a vyrazím ven.

Bloumám po setmělých ulicích. Nechávám odplout mou bolest skrze slzy, které už ani nestačím utírat. Projdu kolem baru, kde narazím na pár lidí, kteří ne mně něco pokřikují. Nevšímám si jich. Můj svět přestal existovat a já stále pořád ještě dýchám. Kráčím dál, dál do toho krutého světa.

„Francisco?“ zavolá na mě ženský hlas.

Ne, maminka je mrtvá! Už na mě nemůže dávat pozor. Už mě nemůže volat anebo mě hladit po vlasech, když mám špatný den. Jsem sama! Tak strašně sama! Nechci být sama! Selenou, musím za Selenou!

„Francisco?“

Někdo mě chytne za ruku a otočí k sobě čelem. Zadívám se na ženu před sebou. Je skoro stejně vysoká, jako já. Jen pár centimetrů jí chybějí. Ta tvář je mi povědomá. Znám ji! Maminka, ta žena, která mě vychovala, už není. Zemřela. Musím za Selenou! Musím za ní!

„Francisco? „zatřepe mnou. „Sakra, Francisco, poslouchej mě!“

Na tvář mi dopadne dlaň. Štiplavá bolest mě vrátí do reality. Opět se zadívám na mladou ženu a párkrát zamrkám.

„Kdo jste?“ zavrčím. „Co chcete?“

„Katherine! Já jsem Kat, Francisco! Vzpomínáš si na mě? Poznali jsme se na táboře, kde jsme dělaly dozor pro děti z dětského domova!“

„Kat?“ jsem zmatená.

„Ano, Kat! Říkali jsme si Svaté! Pamatuješ? Já, ty, Diana a Theo! Byly jsme nerozlučná čtyřka!“

Ach, ano! Už si vzpomínám. Před deseti nebo jedenácti léty jsem jezdila, jako dozor na tábory. Když jsem zjistila, že mě mohl potkat stejný osud, jako ty malá nebožátka, tak jsem si řekla, že s tím něco musím udělat. Nic jiného, než být dozorem a sem tam vypomáhat v nedalekém ústavu, se dělat nedalo. Bylo mi teprve patnáct let.

„Kat!“ zašeptám. „Kat“ zabořím nos do jejího ramene a obejmu jí. „Má maminka!“ zašeptám tiše. „Má maminka!“

„Copak se stalo, andílku?“ hladí mé vlasy uklidňujícím způsobem.

„Je mrtvá“

Ztuhne, ale za malý okamžik pokračuje a brouká mi do ucha. Tohle jsem potřebovala. Nebýt sama. Mít rameno, na které se můžu vyplakat. Její vůně mě ovanula a vzpomínky se začaly řinout. Vanilka a čokoláda. Ano, tyto dvě vůně jí vždycky doprovázeli. Ráda pekla a vařila. Nejraději vytvářela ty nejsladší pochutiny, které člověk mohl ochutnat.

„Sakra, kočko, musíte urychleně do bezpečí!“ ozve se nad námi dunivý mužský hlas. „Za chvíli to začne a já bych nebyl moc rád, kdyby se ti něco stalo!“

 „Percy, nevidíš, že tu mám něco na práci?“ zaprská.

„Kdo to je?“ zavrčí. „Nemáme čas tu uklidňovat nějakou chudinku!“

Chudinku? Už těch debilních chlapů mám plné zuby. Vytrhnu se a otočím na toho odporného představitele mužského rodu. Zavrčím a vycením zuby. Nahrbím se, jako správná kočka. Nezaleknu se ani velké výšky a robustní postavy. Muž přede mnou je černý tak, že skoro nerozeznám v té tmě jeho podobu.

„Nejsem chudinka, ty přerostlá obludo!“

Kat se za mnou v sobě začne dusit smích. Už ví, co dokážu, když jsem v plné ráži. Dokážu se sama o sebe postarat. Ne, nadarmo mě učil můj otec sebeobranu a útok. Je divné, že jsem si na to vzpomněla až dnes. Možná, že setkání po letech s jednou členkou našeho malého klanu, přineslo i něco z mé staré osobnosti. Osobnosti, která se do této doby schovávala uvnitř mě.

„Sakra, další malá kočka!“ pronese překvapeně.

„Cos to řekl?“ zalapá po dechu má přítelkyně.

„Kočka! Je to malá rozhněvaná kočka!“ nakloní se ke mně a nasaje mou vůni. „Panter! Do prdele, další skurvenej panter!“

„Panter?“

„Jo, starej Roger se posere, až mu přitáhnu další kočku z nespřáteleného klanu!“

„To je super!“ zajásá Kat a postaví se přede mě. „Ty jsi taky bájné zvíře!“ popadne mě za ruku a začne bláznivě poskakovat. Musím se smát jejímu malému běsnění.

„Já bych netvrdil, že je to super, Kat!“ zafrká. „Počkej až, jak bude reagovat Roger!“

„Přestaň nás strašit, Percy! Francis je skvělá holka! Udělala toho pro mě hodně a já jí to teď dlužím!“

„Nic mi nedlužíš, Kat!“ zaprotestuju. „Nezapomeň, že jsme složily pokrevní přísahu!“

„Fakt! Já bych na to úplně zapomněla!“

„No, já taky.“ odfrknu si. „Kdyby ses mi nepřipomněla, tak bych to úplně vypustila. Je tolik věcí, na které jsem zapomněla. Za ty léta se toho stalo tak strašně moc!“ zašeptám.

„Ach, andílku!“ znovu se ke mně přitulí. „Jsem ráda, že jsem tě po tak dlouhé době zase potkala. Právě v tuhle chvíli tě taky potřebuju!“

„Copak se stalo?“ zašeptám a začnu jí hladit po vlasech.

„Maminka měla leukémii a táta mě vyhodil na ulici!“ zašeptala.

Je pozoruhodné, jak se dokážou role obrátit a vy si to ani pořádně nedokážete uvědomit. Před malou chvilkou mě utěšovala ona a teď jí pro změnu utěšuju já. Život je někdy vážně paradox.

„No tak, holky přestaňte!“ zamumlá Percy. „Jestli nepřestanete, tak se určitě rozbrečím!“ a popotáhne.

Zadívám se do jeho tváře, kterou se snaží odvrátit. To je poprvé za celý můj život, co vidím tak velkého chlapa brečet. Vlastně ne! Už po druhé a ještě k tomu za jediný večer! Jak pozoruhodné a přesto matoucí.

„Percy je moc citlivý!“ zašeptá na vysvětlenou Kat. „Možná proto ho mám tolik ráda!“

„Nejsem!“ zaprotestuje a postaví se do celé své výšky.

„Ale, jsi!“

„No tak, děti!“ pokárám je. „Neříkal tu někdo před chvíli, že není bezpečné zůstávat venku?“

„Ano, tvá přítelkyně má pravdu!“ ujme se opět slova velký černoch. „Vy dvě, teď pěkně půjdete do restaurace a tam se pěkně schováte! Vy kočky jste někdy tak strašně otravný!“

„Hele, dávej si bacha na pusu! Nebo řeknu Desiree, jak nás tu pošpiňuješ!“

„Desiree?“ zděšeně ucukne. „Ne, nic jí neříkej!“

„Desiree?“ zašeptám neslyšně a pozvednu obočí. Kat mi jedním posunkem naznačí, že mi to později vysvětlí.

„Že jí nic neřekneš, Kat? Děláš si ze mě jenom legraci?!“

„Myslíš?“ začne ho škádlit.

„Ty jí to řekneš?“ vypískne.

Zakroutím nevěřícně hlavou a znaveně vydechnu. Dneska toho na mě bylo vážně moc. Nejdříve ta divná bolest, otec a bratři. Pak přijdu o věneček s chlápkem, který má sám se sebou dost problémů. Skončím jako nějaká děvka vládci debilů. Posmutněle skloním hlavu. Umře mi maminka. Naleznu ztracenou kamarádku. Trošku se usměju. A dohoduju se na ulici s cizím černochem. Jo a, abych náhodou nezapomněla! Jsem panter! Vážně skvělý den, který ještě ani neskončil. Jsem zvědavá, co mě dneska ještě čeká.