Svět podle Charlie

Šestnáctá kapitola

omalu procházím ztichlým domem. Už celé dva týdny jsem zavřené uvnitř tohoto velkolepého a pohodlného vězení. A má neustálá společnice samota mi už začíná lézt na mozek. Každý, koho potkám, přede mnou uhýbá pohledem. Kam vejdu, nastane nepřirozené ticho, anebo šepot. Všichni mě litují. Vlastně ne všichni! Má macecha a nevlastní sestry se na mě z povzdálí šklebí a ohrnují nade mnou nos.

„Už se těším, jak se budu moct proběhnout!“

Vytrhne mě z mého přemýšlení známý bratrův hlas. Po špičkách, tak aby mě nikdo neslyšel, dojdu k pootevřeným dveřím soukromé pracovny bratra Samuela. Nahlédnu malou škvírkou do místnosti a zaznamenám přítomnost všech šesti bratrů. Alexandr sedí ve velkém křesle, nohy má ležérně opřené o desku stolu a v ústech třímá velký, tlustý, zapálený doutník. Naproti němu sedí v křesle uvelebený Daniel, který drží v ruce sklenici s nějakým alkoholem a souhlasně kýve hlavou.

„Já se zase těším, až přede mnou bude běžet má kořist. Lov mi strašně schází!“ ozve se do nastalého ticha Michael.

„Máš pravdu! To je na tom snad nejlepší!“ pronese po další chvilce ticha Alexandr. „Připojíš se k nám, Same?“

„Ne“ zakroutí zklamaně hlavou. „Musím dneska ještě něco zařídit, ale vy si to pořádně užijte i za mě!“

Tak oni jednou někam ven! Proběhnout se po lese, něco si ulovit a zaskotačit si. Sakra, jak už je to dlouho, co jsem se proměnila naposledy? Měsíc? Ano už to bude měsíc! Nevím, proč, ale strašně toužím se proběhnout. Před tím, než jsem přijala svou samici, jsem na to ani nepomyslela. A teď mám stále pocit, že mi něco chybí. A to něco je proměnit se a pořádně se proběhnout. Než si to můžu rozmyslet, vtrhnu do místnosti a řeknu.

„Chci jít taky!“

Šest párů mužských očí se ke mně obrátí. Někteří se mračí a někteří zase uhýbají od mého obličeje, když zjistí, kdo je to vyrušil. Už mě s tím začínají opravdu štvát. Co se stalo, stalo se! Svět se přece kvůli tomu nezhroutil.

„Ne“ pronese rezolutně Sam.

„Ale, Same!“ zaprotestuju skučivě. „Prosím, já se musím proběhnout. Už jsem v tomhle domě zavřená dva týdny. Sluneční světlo vidím, pouze když se podívám z okna ven. Ani na zahradu mě nepustíte. Prosím, moc prosím!“ začnu škemrat.

„Ne“ zavrčí znovu. „Příští týden můžeš jet s ostatníma samicemi, až pojedou do svého lesa!“

„Same, vždyť víš, že se v jejich přítomnosti necítím pořád dobře!“ přejdu po tmavém koberci až k němu. „Prosím, dovol mi jet s nimi!“ popadnu ho za ruku a hodím po něm smutným pohledem. S úst mi vyletí zaskučení.

„Ne, Francisco!“ zavrtí hlavou. „Tam, kam oni jedou, je samicím přístup zakázán. Museli by tě nahlásit a vzít na svojí odpovědnost!“ dodá po chvilce.

Otočím se k ostatním bratrům a nahodím ještě smutnější výraz. Pomaličku se doploužím k Alexovi, klesnu před ním na kolena a vezmu mu ruku do dlaní. Zavrním, nakloním hlavu na stranu a stisknu mu prsty.

„Prosím!“ zaškemrám a podívám se na Daniela. „Prosím!“

„Možná bychom mohli…“začne Daniel.

„Nezbláznil ses náhodou, Dane?“ zavrčí Michael. „Nevíš, co bychom jí mohli udělat, když budeme lovit. Nedokážeme se ovládnout! Můžeme jí zranit!“

„Budu se od vás držet dál, ale tak abyste mohli v nejhorším případě slyšet mé volání o pomoc!“ řeknu urychleně, než může někdo další říct ne.

„Když slíbí, že se bude držet ve středu lesa, kde nikdo neloví, tak by mohla jet s námi.“ pronese po chvilce Cori.

„Ano, ano, slibuju!“ přikyvuju na souhlas a přitom se snažím moc nejásat.

„Umíte si představit, jak budou harpyje prskat?“ zasměje se Samuel a ostatní s úsměvem začnou přikyvovat.

„Chtěl bych být u toho, až se dozví, že jsme vzali Franciscu sebou!“ pronese mezi výbuchy smíchu Michael. „Stále dokola nás prosí, ať je vezmeme sebou a mi jim stále říkáme ne.“

„No, ale to jen proto, že tam nechtějí lovit a probíhat se.“ zadusí v sobě poslední smích Cori. „Ony tam chtějí…“významně se odmlčí a ostatní znechuceně zafrkají.

Co tam asi tak chtějí dělat? No, je to vlastně jedno. Hlavně, že mě vezmou sebou a já se budu moci rozběhnout a možná si taky něco ulovit. Když už myslím na lovení. Budou ve středu lesa nějaká zvířátka, která bych mohla ochutnat?

„Je ve středu lesa také vysoká, kterou bych…“mlsně si olíznu ústa.

„Cha“ zasměje se Cori. „Vidíte! Chová se, jako správná členka rodiny DeMarco!“ ostatní se také spokojeně zašklebí.

„Tak, co jsou?“ zeptám se znova.

„Neboj se prcku!“ utěší mě Michael. „Tam kam jedem je zvěře dost i v centru. Myslím, že je tam dokonce víc lovné zvěře, než na okrajích.“

„Tak proč nelovíte tam?“ přemůže mě zvědavost.

„To vlastně ani netuším!“ pokrčí rameny Michael. „Je to tradice! Dokazujeme si tak, že dokážeme ulovit zvěř na tak rozlehlém území.“

„Jo“ vloží se do toho Daniel. „Ten, kdo první něco uloví, tak je považován za nejlepšího samce!“

Po jeho větě si ostatní bratři znovu odfrknou, což u něho vyvolá úsměv. Z jejich vražedných pohledů, které po něm hází, je mi jasné, že posledním nejlepším samcem tu je on. Asi má štěstí, že zachytí stopu zvěře, jako první. O takových samcích jsem také četla. Prý mají velice vyvinutý čuch. Mají nad ostatními převahu.

„Dobře, prcku!“ zatleská Alexandr. „Za pět minut se sejdeme u auta. Vezmi si sebou pouze to, co potřebuješ. Žádné harampádí!“ pozvedne výhružně prst. „Je ti to jasné?“

„Co bych asi tak mohla potřebovat.“ zaprotestuju. „Pouze na sebe hodím teplákovou soupravu, tenisky a hotovo!“

„Jo, je to DeMarco! Skrz naskrz!“ pochvalně zabručí Cori.

„Tak za pět minut u auta, prcku!“

Pokývám hlavou, zvednu se ze země a usměju se na ně. Pak se otočím na patě, vyrazím ke dveřím a než je zavřu, tak zachytím Michaelovu poslední větu, nad kterou se musím usmát.

„Hm, počítejte tak s dvaceti minutami, hoši!“

Já mu dám dvacet minut. Rychle vyběhnu schody do poschodí, vpadnu do svého pokoje a už se sebe strhávám oblečení. Nad spodním prádlem vůbec neuvažuju, odkopnu ho do rohu převlékárny a na nahé tělo natáhnu velkou pánskou sportovní soupravu. Tu mi věnoval táta, když jsem neměla, co na sebe. Všechno moje oblečení je stále schované u Desiree.

Ale nikterak si nestěžuji, jelikož během těch čtrnácti dnů se můj šatník, jakoby zázrakem sám zaplnil. Snad měl otec špatné svědomí, anebo mě hodlá rozmazlovat. Ale mám všechno, co můžu potřebovat. Od večerních toalet, až po nejluxusnější spodní prádlo. Dokonce tu někde určitě najdu i dámskou sportovní soupravu. Nejraději mám, ale tuhle. Stále se v ní uchovává charakteristická otcova vůně, která mě jistým způsobem uklidňuje.

Když jsem hotová, naposledy se zadívám na svůj odraz v zrcadle a vypláznu jazyk. Pak se otočím okolo své osy a letím do garáže. Najdu je, jak se opírají o kapotu velkého černého minibusu, který má náhon na čtyři kola. Raději se mě ani neptejte, jak to vím, prostě to vím. Nikdy jsem nebyla velkým odborníkem přes auta, ale co mi dělají společnost pouze samci, tak jsem už něco pochytila.

„No to mě podržte!“ zavrčí překvapeně Michael. „Je tu a ještě má dvě minuty k dobru!“

„Cože?“ otočí se ke mně čelem Cori a zalapá po dechu.

„Em, prcku, to nemáš v šatníku jiné oblečení?“ zeptá se mě Daniel.

„Mám, ale tohle je nejpohodlnější a dobře se z něho souká ven, že ani nemusím dávat pozor, když se bude svlékat.“

„Prr“ zarazí má slova Alex. „To nám neříkej! Málem jsem si to, jak se vysvlékáš, představil.“ znechuceně se otřese.

„Tak ti dík, Alexy.“ zavrčí nabručeně Cori. „Teď se toho obrazu nikdy nezbavím.“

Jeho znechucená grimasa mě rozesměje. Nikdy bych si nedokázala představit, že si mě budou představovat nahou. Nevím, jak bych se tvářila já, kdybych…

„A sakra!“

Zavrčím, když se mi v myšlenkách objeví představa nahého Coriho, pak Alexandra, Daniela. Zakroutím hlavou, abych se těch myšlenek zbavila. Vážně to není to, co bych si přála vidět. Obrazy se pomalu vymazávaly a já se vracela ke svému ztracenému klidu.

„Fuj!“ okomentuju to.

„Copak?“ zeptá se zvědavě Michal.

„Právě jsem si vás představila…“rozhodím ruce a opět se odporem otřesu.

Má reakce je všechny do jednoho rozesměje. Dokonce i Cori se začne z plna hrdla smát. Dojdu k nim, Daniel mi otevře dveře a já se pohodlně usadím. Během chvilky si mě přestanou všímat a jako malé děti se začnou překřikovat. Nemám jim to za zlé. I já se těším, až zchodím oděv na zem a proměním se.

Kamkoliv můj zrak dopadl, tak zaznamenal pouze přenádhernou zeleň. Do nosu se ke mně skrz otevřené okýnko dostává charakteristická vůně lesa a má kůže začne mírně vibrovat, jak už se těší, že bude moci propustit mou kočku.

Zastavíme u malého dřevěného srubu. Alex vyskočí ven, doběhne a párkrát zaťuká. Mám dojem, že by se tu ani nezastavili, kdybych nejela s nimi. Za monet vyjde opět ven v doprovodu velkého staršího muže, který ladným krokem přistoupí k autu a nahlédne dovnitř. Bedlivě si mě prohlíží a lehce nasává mou vůni. Zčervenám, když na mě zamrká.

„Ahoj, miláčku!“ zamručí.

„Dobrý den!“ odpovím na pozdrav, jako slušně vychovaná dáma.

„Tak ty by ses chtěla proběhnout po našem lese?“

„Ano, prosím!“ zavrním.

„Hm“ pokývá hlavou a promne si bradu. „Tak to tě budu muset požádat, abys vešla dovnitř a ukázala mi své zvířátko.“

„Co prosím?“ zablekotám zmateně a otočím se po svých bratrech, který zadržují v sobě smích.

„Ach, ten miláček vůbec neví, jak to tady chodí!“ zašeptá. „Chlapci vy mě trápíte! Měli jste jí to vysvětlit!“ pokárá je a pak se obrátí zase na mě. „Musím zjistit, zda je tvé zvíře vhodné do tohoto teritoria.“

„Asi jsem hloupá, protože stále nechápu!“ zašeptám a začervenám se.

„Každá samice po přeměně trošku jinak voní a já chci zjistit, jak je tvá vůně silná.“

„Aha“ opět se zadívám na Michaela a pak zpět na starého muže. „Ale, proč?“

„Protože,…“ujme se slova Cori. „…tady staroušek, pouští do svého lesa pouze ty samice, které nejvíce voní.“

„Stále nechápu!“ odpovím do nastalého ticha.

„No, čím silnější vůně, tak tím více ty své hochy potrápím!“ zasměje se muž.

„Proč je chcete trápit?“ jsem zmatená. „A jak je má vůně může trápit?“ velení se ujímá má zvědavost.

„Samičí vůně, dokáže samce pořádně podráždit. Hlavně, když jsou ve své zvířecí podobě a ovládají je jejich pudy.“

„Aha“ začervenám se a skloním hlavu.

„Největší radost bys mi udělala tím, kdybys měla své plodné období!“ zachechtá se a bratři na protest zavrčí. Asi jim to už párkrát udělal a jim se to moc nezamlouvalo.

„Proč?“ zeptám se opět celá zvědavá.

„Samice v plodném období vydává charakteristickou vůni, která dohání samce k nepříčetnosti. Když se vracejí domů, tak jsou celý natěšený a jejich samice mi pak s díky zasílají dárky.“

Po tomto prohlášení se pozorně zadívám na bratry, kteří uhýbají pohledem a červenají se. Neodolám a zasměju se. To je něco, vidět všech svých pět bratrů se pořádně červenat. O třech z nich vím, že mají své samice, které si pořídili za poslední měsíc. Ti další dva měli několik vybraných samic, které obšťastňovaly.

„Dobrá“ pronesu a otevřu dveře, abych vystoupila. „Tak to budete mít opravdu radost, protože já mám své plodné období permanentně.“

Bratři sborově zaskučí, což u mě vyvolá škodolibý úsměv. Protáhnu se kolem Alexe, který hartusí a dožaduje se vysvětlení, jak jsem to, jako myslela. Cožpak jsem jediná, která si něco přečetla o samicích? O bájném tvoru, který je znán pod jménem, Fénix?

Kdyby byl někdo z mé rodiny, tak pečlivý jako já, tak by se vůbec nemusel ptát. Jelikož jsem měla v poslední době dostatek volného času, tak jsem měla možnost prostudovat všechny materiály, které jsem našla. Bylo toho hodně, co jsem se o sobě dozvěděla. A pranic se mi to nezamlouvalo. Například to, že jsem podle těch spisů, neustále nadržená a žádám pozornost všech samců, které si označím. Možná z toho důvodu má Fénix tolik partnerů. Jedna samice, která žila před třemi stovkami let, jich měla třicet. Sakra, doufám, že já takovou smůlu mít nebudu!

„Vážně budu potěšen?“ zamručí muž.

„Ano, to asi určitě budete!“ pronesu pevným hlasem.

Otevře mi dveře a já vstoupím do temnoty. Nevchází za mnou, pouze si mě pozorně měří pohledem od konečků prstů na nohou až pod dlouhé tmavé vlasy.

„Své oblečení můžeš zanechat na té dubové skříni!“ ukáže hlavou někam za má záda a já přikývnu. „Už se těším na to, až tě uvidím. A hlavně ucítím!“ poťuká si na velký nos a zavře dveře.

Pozorně si prohlédnu neznámé prostředí. Dojdu k jídelnímu stolu se čtyřmi židlemi a usadím se na jedné z nich. Sundám si boty a pak dva kousky prádla, které složím na zmíněnou skříň. Protáhnu se, zavřu oči a dopadnu na všechny čtyři.

Pocítím radost, když má kůže začne vibrovat a vypouštět omamnou vůni samice. Přes přivřená víčka sleduju, jak se mi na pažích začínají objevovat černé chloupky. Protáhnu trup a zavrním, když mým tělem proběhne první známka přeměny. Kosti se začínají přeformovávat. Cítím, jak se mi protahuje nos, a prodlužují zuby. Na kříži to zašimrá, obrátím měnící se tvář a pozoruji jak mi od někud vylézá dlouhý ocásek. Mírně jím mrskám, když se mi začnou měnit i zadní končetiny. Už to netrvá dlouho a já v odraze skla výplně jedné ze skříní vidím svou kočičí podobu.

„Nádhera! A ten maličkatý ptáček na čele, je prostě úžasný!“

Pronese starý muž, když kolem něj procházím svou líně houpavou chůzí. Má srst se zaleskne v odpoledním slunci. Spokojeně předu, mé packy se dotknou hebkého povrchu trávy a já mám najednou neutichající potřebu vyrazit mezi nedaleké stromy.

„Vau, prcku!“ v Alexově hlase je znát posvátná bázeň. „Jsi dokonalá!“

„Pojď ke mně, Francisco!“ rozkáže mi tiše Daniel, který stojí za mými zády.

Několikrát udělám kolečko, abych si zvykla na svou novou podobu. Zamňoukám a protáhnu se. Přední tlapy na zemi, svůj zadeček vystrčím do výšky a otřu čumák o chomáč trávy. Převalím se a ušima zaznamenám spokojené předení, které ale nevychází ze mě. Poté se konečně zvednu, otočím se k Danielovi, který se usmívá a stále láká k sobě. Našlapuji zlehka, zhluboka nasávám jeho pach a klopím uši k hlavě. Jsem obezřetná. I když vím, že je to můj bratr, jeho pach, když jsem v této podobě, je jiný.

„Cori, na zadním sedadle by někde měla být brašna s fotoaparátem!“ řekne Daniel, když už jsem jen nepatrný kousek od něho. „Musíme jí vyfotit, jinak nám Sam s tátou neuvěří!“

Má pozornost se zaměří na jeho ruku, když se něco zatřpytí. Je mi jedno, že si mě chtějí vyfotit. Teď mě zajímá, co to tam má. Drcnu do něho, sednu na zadní a čekám, až mi to ukáže. Bratři se rozesmějí a Daniel přede mnou pokleká na jedno koleno.

„Chtěla bys vědět, co tu pro tebe mám?“ zašeptá a podrbá mě za uchem, až spokojeně zapředu a nakloním hlavu.

„Je roztomilá!“

Zpozorním, ztuhnu a otevřu oči. Další z mých bratrů se dotkl mé srsti a pokleká za mnou. Je to Michael, který podráždil mé smysly, a které jsem musela uklidňovat. Několikrát zamrkám a nespokojeně zamručím.

„Jen klid, maličká!“ pohladí mě po hlavě a přiblíží k mému čumáku ruku. „To jsem jenom já!“ očichávám ho a po chvilce usoudím, že mi nemůže ublížit. „Tvá srst je tak hladká a heboučká!“ zanoří nos do mého krku a spokojeně zavrní.

„Dej jí pokoj, Michaeli!“ zavrčí Daniel. „Je to tvá sestra a ne samice, kterou chceš označit.“

„Já si jí nechci označit!“ zaprotestuje Michael.

„Ne“ zavrčí v odpověď Daniel. „Tak proč je z tebe cítit výrazný samčí pach?“

„Sakra!“ pronese Michael a vyskočí na nohy. „To dělá ta její vůně!“

„Ano, ano!“ raduje se starý muž. „Její odér cítím až sem! Je dokonalá a měla pravdu s tím, že má právě období plodnosti. Je to dokonalé!“ zapleská.

„Hele, Jacku, nikomu neříkej, že to byla naše sestra, až se tě někdo bude ptát!“

„Řekl jsem ti snad někdy něco, Alexy?“ zavrčí Jack. „Ne, neřekl a to jsi mi dokonce vyhrožoval, že mě vykastruješ, pokud ti to neřeknu!“

„Dobrá! Nechtěl jsem tě urazit, ale má sestra si v poslední době užila své. Nechci, aby měla další problémy, které by musela řešit!“

„Neboj se, mladý příteli! Já moc dobře vím, co je tvá sestra zač!“ ubezpečí ho Jack.

„Vážně?“ zpozorní Alex. „Jak jsi to…“

„Už jsem pár Fénixů viděl!“

„Kdy?“ připojí se do rozhovoru svou otázkou Cori.

„Před asi sto lety. Byli tu tři samice, které sem přijeli i se svými samci z Číny. Když odjížděly, tak si sebou odvezly pět nejlepších samců z Dreikova klanu. Málem s nimi jel i samotný Dreik, ale nakonec se rozhodl jinak, měl zde své povinnosti nejen ke svým lidem, ale i samici, která si ho vybrala.“

„A ona by ho pustila?“ zeptá se Alex.

„Příliš ho milovala než, aby viděla, jak její milovaný trpí. Dokonce se i pohádali a porvali do krve. Nakonec se v tomhle lese smířili a zplodili nové životy.“

„Dallas a Dakota“ zašeptá Cori.

„Kdo?“ zvědavě se otočí k bratru Alex.

„Prvorozený a druhorozený syn Dreika.“ vysvětlí mu.

„Aha, o nich jsem slyšel. Mám dojem, že si ten Dallas vytvořil svou vlastní smečku. Byl z toho tehdy dost velký povyk.“

„Jo, na to si také vzpomínám!“ vzpamatuje se z překvapení Michael. „Náš král Gabriel, tehdy byl ještě princ, řekl, že je rád, že to nepotkalo jeho otce. Litoval sousedního krále, že musí rozhodnout v tak delikátní záležitosti.“

„Kdyby to nebyl jeho synovec, tak by ho vykázal. Ale místo toho mu dal kousek ze svého území!“ přidá svou troškou do mlýna Daniel.

Moc mě ta jejich konverzace nezajímala. Chtěla jsem se už konečně prohánět po lese a něco si ulovit. Ale nejdřív musím zjistit, co pro mě Daniel má. Znovu do něho drcnu čumákem, abych mu připomněla svou přítomnost. Usměje se a pohladí mě po hlavě. Pak se ke mně skloní a kolem krku mi připne zlatý řetízek, na kterém se houpá malý panter. Spokojeně zavrním a olíznu jeho ruku na znamení díků. Udělám několik koleček, abych naznačila, že už chci jít a vrátila se k jeho nohám.

„Ach, my tě tu jen zdržujeme, prcku. Jdi a pěkně si užij lov! Sejdeme se tady, až zaslechneš naše volání!“

Souhlasně zaštěknu, což u nich vyvolá úsměv a už peláším k okraji lesa. Do nosu se mi vnese známý pach kůry, smoly a jehličí. Jak já strašně miluju, když se probíhám po lese. Ta volnost. Ta zábava se honit za nějakým malým tvorem, kterého nemám ani v úmyslu zabít. A nakonec ta chladivá voda z nějakého jezírka, která pohladí mé vyprahlé hrdlo.